Eva Henychová v Děčíně

V jedenácti letech jste si zahrála jednu z hlavních rolí v televizních seriálu "My holky z městečka". Jak jste se cítila?

Před kamerou jsem stála poprvé. Nikdy předtím jsem nic takového neviděla. Člověk se musel naučit nedívat se do kamery. Náznak nervozity přišel až s příchodem puberty. Něco jiného je ale hrát filmovou roli a něco jiného být na pódiu a hrát skladbu. Vzpomínám si, že mi to dělalo problém a strašně jsem se styděla.

17. května jste měla vystoupení v Děčíně. Jaké to bylo?

Prostředí toho klubu bylo opravdu úžasné a publikum velmi příjemné. Celá ta atmosféra byla přátelská.

Co považujete za průlom ve Vaší kariéře?

Bylo to asi vítězství na Portě, folkovém festivalu v roce 1991. Sice se nic potom výrazného nedělo, ale něco to pro mě znamenalo. Někdo si myslí, že když člověk vyhraje takovouhle prestižní soutěž, začne se pak něco dít a stane se slavným. Takhle to ovšem nefunguje. Je spousta vítězů Porty, o kterých dnes již nikdo neví. Rozhodně mě to tak nějak odstartovalo.

Teď něco k Vaší hudbě. Kolik máte za sebou vydaných alb?

Vyšla zatím dvě alby. To první má název "Svítání" a to druhé se jmenuje "Za stěnou z papíru". Já doufám, že lepší je to druhé, protože ty písně na něm jsou všechno takové osobní výpovědi.

Změnila Vaše hudba někomu život k lepšímu?

Mám několik dopisů od lidí, které znám a jim se život změnil vyloženě radikálně. Já jsem nikoho nezměnila, ale myslím si, že ta hudba má možnost něco zprostředkovávat. Lidé mi píší i dopisy, ve kterých se svěřují, že byli na mém koncertě a tam se rozbrečeli. Něco si tam uvědomili, a pak nějak vyřešili své vztahy.

Máte svůj pěvecký idol?

Barbaru Streisandovou. Je to zpěvačka, o které si myslím, že má úžasné charisma. Zpívá dobře jak po řemeslné stránce, tak po té výrazové.

Byly začátky ve hraní na kytaru těžké nebo Vám to šlo jak se říká od ruky?

Nešlo. Byla jsem naprosto průměrný žák, který musel hodně cvičit. Chodili se mnou spolužačky, které hrály mnohem lépe než já, ale pak toho v osmé třídě nechaly a už se k tomu nevrátily. Já jsem byla takový ten dříč. Rozhodně jsem také ale nebyla dítě, o kterém se prohlašovalo, že půjde na konzervatoř.

Kromě skládání a zpěvu, jak vypadá váš všední volný den?

Špatně, protože já jich mám málo. Hodně spím nebo chodím plavat. A jinak se snažím chodit i do přírody. Někdy, když mám jeden nebo dva dny volna, tak na kytaru i nesáhnu.

Měla jste ráda školu?

Neměla. Vzpomínám si, že v první den školy přišel do třídy pan ředitel přivítat žáčky. Něco povídal a pak se nás zeptal, jestli je tu někdo, kdo se do školy netěšil. Já jsem se jako jediná přihlásila a on pak ke mně měl dlouhý proslov. Já si stála za svým, že na svém starším bratrovi vidím, kolik má učení, a že musí brzo vstávat, a tak se to se mnou pak táhlo.

Jaký je Váš nejkrásnější dárek, který jste kdy dostala?

Některý konkrétní si nevybavuji. Velkou radost mi dělají různé věci a možná nejde ani tak o ty věci samotné, jako spíše o dárce a o ty situace.

Jaká je Vaše oblíbená barva?

Už od dětství modrá. Proč, to nevím. jednoduše modrá. Je to pocitové. V dětství mi pořád strkali růžové šatičky a já to nesnášela.

Myslíte si, že je vzdělání znakem inteligence?

Ne. Podle mě je více druhů inteligence a některá z nich je nositelkou schopnosti se učit. Člověk pak třeba vystuduje vysokou školu. Znám ale spousty, z mého pohledu, nadprůměrně inteligentních lidí, kteří mají "jen" učňák. Já si cením takové přirozené inteligence.

Jaký máte názor na ty, kteří jsou na peníze?

To je hrozná nemoc. Je to samozřejmě hrozba pro každého z nás. Každý se může stát otrokem peněz a ani já nemůžu říct, že se jím nikdy nestanu.

Máte strach z novinářů?

Já mám s nimi dobré zkušenosti. Nemám ten problém, že vyjdu ze sálu a okolo mě deset novinářů, kteří mě fotí bleskem přímo do obličeje. Nepříjemnou situaci jsem ale také měla. Zažila jsem za oním novinářem, který mi oznámil, že mě vlastně vůbec nezná a neví, na co by se mě měl ptát. Řekla jsem mu, že mám vlastní internetové stránky, na kterých je informací dost, načež mi odvětil, že na takové blbosti nemá čas. Že prý dělá rozhovory s hvězdami jiné mediální úrovně, tak ať tedy něco povím, abychom to mohli rychle ukončit. To jsou věci, které zabolí. Rozhovor jsem ukončila ještě dříve, než začal a ihned odešla domů.