Eva Henychová zpívá v kostele i ve věznici

Jste často popisována jako originální osobnost české hudební scény. Zpíváte písně, které jste si sama složila. Jaký bude třebíčský koncert v Synagoze?

Je to recitál, se kterým jezdím po městech a vesničkách celé republiky. Zpívám své písně, doprovázím je na kytaru a prokládám mluveným slovem. Je to žánr, ve kterém si mohu hodně dovolit. Nejsem podřízena komerci, takže si svobodně mohu psát co chci, co bych chtěla lidem sdělit. V písních jsou příběhy ze života, pocity i moje osobní výpověď, protože inspirací je mi často můj vlastní život.

Býváte zařazována do kategorie folkových zpěvaček. Jak se vidíte vy?

U nás jsou písničkáři automaticky zařazováni do folku a to je hrozně zavádějící a zbytečné. Mám plán časem se obklopit nějakou kapelou, ale určitě by to nebyla folková kapela, spíš bigbeatová. Nemyslím si, že jsem přímo bigbíťačka, ale folkové kapely ráda nemám.

Hudbou se živíte. Jak vypadá den profesionální písničkářky?

Denně mám koncert a před tím vždy asi tak hodinu cvičím. Takže pořád držím kytaru v ruce a pořád zpívám. Se psaním písniček je trochu problém. Musím si vždy vyčlenit nějaký víkend nebo týden a pak ten nashromážděný materiál dávám do písniček. Když mám v sobě velký přetlak, tak dokážu napsat píseň téměř "za chůze" a někdy zas musím písničky téměř násilím vytvářet, a to dá hroznou práci.

Který z vašich úspěchů je pro vás nejdůležitější?

Já úspěchy moc nepočítám. Vybavuji si, že pro mě byla důležitá Porta v roce 1991, kterou jsem vyhrála, i když jsem byla ještě hodně mladinká. Bylo mi šestnáct a potkala jsem tam Karla Kryla a byla jsem vůbec poprvé v takovém velkém muzikantském světě. Jeden z velkých zážitků byl pro mě také můj absolventský koncert na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze.

Doposud jste vydala vlastním nákladem dvě alba Svítání (1996) a Za stěnou z papíru (2000). Přestože jsou nabízena k prodeji pouze na vašich recitálech, prodalo se jich dnešnímu dni už přes 8000 kopií. To je také obrovský úspěch, ne?

Ano. Ta první nahrávka vznikla jako takový pionýrský počin. Bylo to hodně dobrodružné. Všechno bylo děláno "na koleně" a vydáno vlastním nákladem díky sbírce mých kamarádů. Původně to byla jen kazeta, ale protože byl o ni velký zájem a všechno se prodalo, tak se později dodělávaly další kusy a pak i cédéčka. Druhé album vzniklo už oficiálnější cestou. I když bylo opět vydáno vlastním nákladem.

Na Moravě koncertujete většinou v kostelech a v Třebíči budete hrát v synagoze. Vystupovala jste ale také ve věznicích na Borech v Plzni, V Heřmanicích v Ostravě, ve Světlé nad Sázavou a připravujete vystoupení ve věznici Mírov. Je to asi obrovský rozdíl nejen co se týče publika. Proč jste se ke koncertům pro vězně rozhodla?

Myslím si že publikum mám podobné v kostele i v klubu, ale ve věznicích je skutečně specifické publikum. Když pro ně hraji, pořád si uvědomuji, že hraji pro lidi, kteří jsou svým způsobem stejní jako všichni ostatní. Reagují celkem pozitivně. Ti, co dobrovolně přijdou, dokáží sedět a poslouchat a chovat se kultivovaně. Ke koncertování ve věznicích jsem se původně nerozhodla. Dostala jsem se k tomu přes jednoho člověka, který je ve věznici zaměstnaný, a kterého napadlo uspořádat koncert. Po jednom úspěchu přišlo víc nabídek a já si ověřila, že i vězni mají o mou hudbu zájem. A já má strašně ráda lidi a dokážu ledasco omluvit a pochopit. Ale myslím si, že nikdo z nás nedokáže s určitostí říci, že na tom jejich místě nikdy nebudeme. Není důvod, aby se ztratili z centra okruhu našeho zájmu.

Neměla jste strach koncertovat ve věznicích a setkala jste se tam s nějakými problémy?

Měla. Ze začátku, když jsem šla úplně poprvé do věznice, tak jsem měla hrozný strach a pokaždé mám před těmito koncerty v sobě hrozné napětí. Ze začátku to vždy trvá, než si mě publikum trochu oťuká a zjistí kdo jsem. Už můj příjezd do věznice bývá rušný. Když zastavím s autem pod jejich okny, tak mi po něm plivou atd. Když pak začnu zpívat, tak během prvních dvou, tří písní je ještě ruch a někteří odejdou. Ale po koncertě je můj odjezd už úplně jiný než příjezd. Už nikdo neplive, nevykřikuje a chovají se velmi slušně. Ale já ty reakce neberu nijak vážně.

Teď k něčemu veselejšímu. Strávila jste deset dní koncertováním po Moldávii a Ukrajině. Jaké jste si přivezla zážitky?

Hrála jsem tam pro české krajany, tamní české menšiny. Byla jsem ve městech i na vesnicích. Právě tam je často životní úroveň taková, jako by se vývoj zastavil před léty. A přesto to byli lidé jako my a líbilo se jim to. Zpívala jsem česky, ale rozuměli mi, i když oni už mluví česky trochu krkolomně. Dokonce mi tam hrála místní kapela pár skladeb z moldavského folklóru.

Prý se odmítáte nechat ovlivnit televizí a rádiem a proto je vůbec nevlastníte a nesledujete. Je to pravda?

Rádio mám, televizi ne. V rámci duševní hygieny. V rádiu přelaďuji spíš na zpravodajství. Ani mě nebaví ve velkém konzumovat hudbu a nemám na to čas. Písničky v rádiu jsou stejně pořád ty stejné.

Lidé vás většinou znají pouze z pódia. Jaká jste v soukromí?

V soukromí si dovolím, to, co si nemohu dovolit na pódiu. Například prožívání hodně hlubokých smutků a podobně. Umím se s lidmi pohádat a umím být pěkně "voštěrná". (Tohle slovo jsem si asi vymyslela a přitom mu všichni rozumí.)

Jaká další vystoupení plánujete?

Vystupuji po celé republice v krajských i okresních městech i v různých malých vesničkách. Spoustu koncertů organizují i moji posluchači. Oni za mnou po koncertech chodí a nosí mi adresy a telefonní čísla a potom se stávají organizátory mých koncertů. Je to fantastický způsob a díky tomu se dostanu do úplně malinkatých vesniček. Tady v okolí budu hrát ještě v pátek 5. října v Nové říši v místním klášteře a v pondělí 8. října v evangelickém kostele ve Sněžné.

Co byste si přála do budoucna?

Chtěla bych pořád zpívat. Přála bych si vybudovat kvalitní posluchačské podhoubí, abych nebyla jen taková hvězdička, která vyplave a za rok zmizí a už o ní nikdo neví.