Pro Henychovou jsou inspirací lidé a jejich osudy

Písničkářka Eva Henychová má za sebou na svůj mladý věk (24 let) slušnou kariéru. Jako muzikální dítě začínala v televizním seriálu My holky z městečka v jedné z hlavních rolí trochu zbrklé kytaristky. Kytaře i zpěvu zůstala věrná a po studiu na zlínském gymnáziu odešla do Prahy, kde od roku 1994 studuje zpěv a kytaru na konzervatoři Jaroslava Ježka. Poprvé na sebe odbornou veřejnost upozornila v roce 1991, kdy vyhrála Portu v kategorii písničkári. O pět let později už vydala vlastním nákladem kazetu Svítání a slavila další úspěch, vyhrála Zahrádku písničkářů na folkovém festivalu Zahrada ve Strážnici.

Proč dostalo písničkářství a konzervatoř Jaroslava Ježka přednost před klasickými žánry?

Nikdy jsem neuvažovala o tom, že budu zpívat v opeře. Kytaru a zpěv jsem měla pokaždé jaksi propojeny. Konzervatoř Jaroslava Ježka mi vyhovuje právě tím, že se na ní studují neklasické žánry, její pedagogové mají jiný přístup k technice zpěvu, rozvíjí rejstříky, které jsou pro zpěváka mého zaměření užitečné, tedy ve středních polohách, a důraz se klade na znělost hlasu.

Jak se dívala rodina na vaše rozhodnutí věnovat se tomuto nepříliš jistému povolání?

Samozřejmě mi říkali, že si mám zvolit nějakou "normální" vysokou školu. Ale přesto jsou rodiče lidé, kteří mi dávají velkou podporu a velkou svobodu. Podle nich mám hlavně v životě dělat to, co mne uspokojuje, a být šťastná.

Ve srovnání s ostřílenými bardy a písničkáři jste poměrně mladá. Přitom písničkářství je o sdělování prožitků. Myslíte si, že už máte co sdělit?

Pro mne i pro mou písničkovou tvorbu byla důležitou událostí konverze, kterou jsem prošla. V devatenácti letech jsem byla pokřtěna a můj životní názor se odráží jak v textech, tak v muzice. Vím, že kdyby za mou prací nestál Bůh, nenaplňovala by mne. Bůh dal každému z nás semínko. Někdo z něj vypěstuje květinu, někdo strom, který dává stín dalším lidem. Bůh mi dal talent a možnosti a připadá mi sobecké nepředávat tento dar dalším lidem.

Ve Zlíně jste se svého času hodně věnovala folkloru. Zůstalo vám něco z té doby, inspirace, kterou vkládáte do písniček?

Folkloru se už vůbec nevěnuji, ale jsem jím odkojená. Je to jediná muzika, kterou mám v sobě zažitou a která se určitě odráží v mé práci.

O čem sníte a čeho byste chtěla dosáhnout?

Chci být dobrým člověkem, který se za svůj život nemusí stydět. Profesně bych se chtěla stát písničkářkou, která je trochu v podvědomí. Mým snem je, aby na mé recitály chodilo od padesáti do sta diváků, publikum, které bych mohla poznat a nahlédnout mu do duše.