Hostinné: Jezdit za krajany do Ameriky či Austrálie je pro české umělce běžná letní práce. Wabi Daněk, Spirituál kvintet, Václav Neckář či Miroslav Donutil by mohli vyprávět, a také vyprávějí.

Ovšem v devatenáctém století piruety dějin zavály Čechy i na Východ. První vlaštovkou, která se s kytarou vypravila do českých komunit v Moldávii a na Ukrajině, je folková šansoniérka Eva Henychová.

Ještě nedávno vůbec netušila, že v bývalých státech Brežněvova impéria žijí v nuzných vesničkách "jako za cara" potomci Čechů, kteří lpí na rodné řeči i na sto dvacet let starých vydáních Babičky a Erbenových pohádek.

"Cestu mi nabídlo ministerstvo zahraničí, které krajany na východě podporuje. Vzali mě s sebou jako živý dárek," říká písničkářka. Potvrdilo se jí úsloví Podívej se do světa, aby sis vážil domova.

"Ve větších městech na Ukrajině, třeba v Oděse či v Simferopolu, byla zvláštní atmosféra. Silnice jsou zničené, ale na první pohled vás bouchne do očí veliký rozdíl životní úrovně. Na bulvárech jsou luxusní restaurace, tak luxusní, že už více být ani nemohou, pomalu vás tam odnesou i na záchod, a vedle nich jsou ulice plné odpadků a bídy. Kontrast k velikášskému ruskému duchu. Viděla jsem obrovská divadla pro tisíce lidí, do nichž ale nikdo nechodí, mají rozbitou střechu a nikdo nemá na opravu," líčí Henychová.

Spousta Čechů, podobně jako Čapkův Hordubal, odešlo za prací do Ameriky. Někteří však, a s nimi celé vesnice, to vzali opačným směrem - do carského Ruska. Podnikavci zkoušeli začít znovu a zakládali české vesnice.

"Šli za lepším, ale situace se později obrátila proti nim. Přišla revoluce, Stalin a nouze. Postavili si domky, dostali půdu, kterou obdělávali, a tak nyní žijí i jejich potomci. Na svou národnost jsou hrdi a češtinu udržují, ač už splynuli s Ukrajinci. Padl i nepsaný zákon, že Čech se na Ukrajině smí ženit zase jen s Češkou. Hrozila by jim degenerace, ale prý v Rumunsku je tomu tak doposud," uvažuje muzikantka.

Písničkářka najela tisíce kilometrů po širých pláních a zahrála pět koncertů. Na nich vybírala písničky z jednoduššími texty, od šansonových věcí upustila. "Bylo mi mezi nimi hezky, jsou velmi příjemní a vděční za to, že se naše republika o ně zajímá. České komunity jsou i na Balkáně, ale pro mnoho mých kolegů to asi není finačně zajímavé," míní Henychová.

Krajanům, které potkala na venkově, se čas zastavil před padesáti lety. "V Oděse, kam se krajané pravidelně jednou za čtrnáct dní sjíždějí, měl koncert jinou atmosféru, než v obcích Čechohrad a Bohemka. To jsou nuzné ukrajinské vesničky. Tam jsem musela respektovat, že ti lidé na koncertě nikdy nebyli a nejsou tak vzdělaní. Mají televizi, sem tam kazeťák, a to je tak vše," vypravuje.

Zatím co písničkáři vzpomínají na Ameriku jako na nepřetržitý řetěz zahradních barbecue s medvědím masem, odkud bylo pár kroků k internetu či satelitu, Henychovou ukrajinští Češi hostili pokrmy vařenými na starých kamnech. Pro vodu chodila do studně, ohřívala ji v kotli a místo splachovadla na toaletě fungovala díra - starý samospád.

"Přemýšlím, jestli jim něco chybělo, ale asi ne. Byli v pohodě. Trošku jsem z nich cítila zvláštní nostalgii a touhu vrátit se domů. Hezky vzpomínají na komunistický režim, mnohem silněji, než mnozí u nás. V Sovětském svazu se měli líp. My jsme se komunistů zbavili a máme se relativně dobře, vzdělání, sociální podpora, to je v Česku samozřejmé. Máme nemocnice, nemusíme mít strach na ulici. To oni neznají. Když patriarcha na Ukrajině zestárne, musí se o něj postarat jeho děti, jinak umře hlady," porovnává písničkářka.

Křehká šansoniérka má kromě "štrapáce na Východ" ještě jedno prvenství - jezdí hrát vězňům do nápravných zařízení po celé republice. Vězeňské koncerty proslavil v 60. letech americký zpěvák Johnny Cash, u nás se po listopadu 1989 s muzikou do arestů vypravili jen Michal Tučný a Pavel Bobek.

Henychová hrála a zpívala na plzeňských Borech, v Heřmanicích v Ostravě, ve Světlé nad Sázavou, ve Vinařicich u Kladna a v Jiřicích u Lysé nad Labem. Teď je před ní vystoupení v mírovské pevnosti.

"Hrát ve vězení mi nabídl jeden posluchač, který v nápravném zařízení pracuje a má v pravomoci pořádat kulturní vyžití. Řekla jsem si, proč ne. Nemyslím si, že by v tom hrála roli má víra, spíše sociální cítění a soucit," vysvětluje písničkářka. Prý má na odsouzence slabost a ráda hraje leckde na nevšedních místech, což potvrzuje ukrajinské turné. "Zajímá mě to, o peníze nejde," říká lakonicky.

Vězňové na její recitály, jichž má téměř dvě stě do roka, přijít nemohou, tak jde ona za nimi. "Podporuju snahy ředitelů dávat vězňům kulturu. Někdo řekne Proč? Vždyť to není třeba. Sedí na dvacet let, tak proč se s nimi mazlit! Ale cílem vězeňství přeci je, aby trestanci vyšli ven lepší a napravení, převychovaní. Když je budou deset let jen držet pod zámkem, asi to moc nepomůže. Na to se trochu zapomíná. Problém je i v nás, v našich hlavách - jsi zločinec, nikdo se s tebou nebude bavit," říká Henychová.

Míní, že sposta odsouzenců, se za mřížemi rozhodne pro lepší život. "Z jedné věznice mi přišel krásný dopis, pod nějž se podepsalo patnáct věznů. Psali mi, že se díky mému koncertu obrátili k lepším hodnotám, chytli druhý dech," vzpomíná.

V publiku před ní seděli nevzdělaní outsideři, z nichž mnozí prožili těžké dětství či vyrostli v rozbitých rodinách, i vzdělanci, kteří pro vidinu rychlého zisku šlápli vedle. "Těžko se na ně zlobit. Neznamená to, že jsou veskrze špatní a nehodni naší pozornosti. S tím za nimi jezdím a přistupuji k nim, jako k normálním lidem," říká písničkářka.

Vězeňské publikum je vnímavé a vděčné, koncerty mívají strhující atmosféru. "Chvíli to trvá, tak dvě tři písničky. Mnozí na mě hledí, říkají si, co tady ta holka chce. Jsou pak nesmírně pozorní, výborně reagují. To mě strašně překvapilo. Koncerty jsou krásné, úplně zírám a mám slzy na krajíčku. Tohle že jsou zločinci, říkám si," vyznává se Henychová.

Folková šansoniérka, která vydala komorní alba Za stěnou z papíru a Svítání, v pátek v Hostinném ukončila sérii recitálů v Královéhradeckém kraji a nyní míří do Pardubického.

Copyright 2011 Eva Henychová | všechna práva vyhrazena | web pohání Wordpress | Administrace design vytvořil Tomáš Vránek