Tiché zpívání za mřížemi

Jak se vám zpívá za mřížemi?

Nádherně. Koncerty probíhají úplně v pohodě. Někdy si dokonce připadám, že nezpívám pro zločince, ale pro intelektuály. Dokážou být velmi soustředění a přemýšliví - a přitom mezi nimi sedí i několikanásobní vrazi. Nechci tyto lidi obhajovat nebo zlehčovat jejich zločiny, mám pro ně pouze lidskou slabost. To, že jsou potrestaní, neznamená ještě, že jsou odepsaní.

Vzpomete si na svůj první vězeňský koncert? Co vás k němu přivedlo a jak jste ho prožívala?

Tyto koncerty organizují zpravidla lidé, kteří ve věznicích pracují. Poprvé jsem vystupovala vloni v Plzni na Borech a na ten koncert nikdy nezapomenu. Hrozně jsem se na něj těšila, ale když mi oznámili, že budu hrát chlapům, kteří mají na svědomí i dvě vraždy, tak jsem se toho přece jen trochu zalekla. Člověk má vůči těmto lidem předsudky a do věznice přijíždí často s tím, že se zde setká se zlem. Když někdo spáchá těžký zločin, hned dostane nálepku "zlý člověk". Čekala jsem všechno možné, jen ne normální lidi. Šokovalo mě, koho jsem tam potkala. Přišlo tam asi šedesát chlapů v modrých mundůrech a byli hrozně tiší, neházeli po mně žádná shnilá rajčata, jak jsem se zprvu obávala. Už jsem v jednom rozhovoru řekla, že jeden vypadal jako pohádkový dědeček s krásnýma očima, které mu jen zářily. Ptala jsem se ho, co tam dělá. "Zabil jsem svou manželku a jejího milence," odpověděl mi. Kdybych si to přečetla v novinách, řekla bych si, jaká je to hrůza! Udělal to jako mladý, dnes tohoto činu lituje a svůj trest pokládá za spravedlivý.

V čem spatřujete smysl takových koncertů?

Určitě si nenamlouvám, že tam přijedu, odehraji koncert a vězňové budou hodní a začnou sekat dobrotu. To je nesmysl. Ale myslím, že se na koncertu určitě něco děje. Jsem pokaždé překvapena, jak vězni soustředěně poslouchají a přitom to pro ně musí být naprosto okrajová hudba, kterou by v civilu asi neposlouchali nebo by se k ní jen těžko dostávali. Když jsem jednou hrála ve věznici v Ostravě-Heřmanicích, zaparkovali jsme auto před hlavní vězeňskou zdí a z oken věznice na nás křičeli vězňové takové ty hospodské dvojsmyslné řeči. Tehdy se mi zdáli hnusní. Po koncertě, který proběhl v nádherné atmosféře, jsem odjížděla a zase tam ti vězňové viseli na mřížích, ale byli úplně zticha. Jenom mne pozorovali. Snad jim můj koncert udělal radost. Chci jim pomoci především v lidské rovině, aby viděli, že je někdo přišel povzbudit, že je bere na vědomí a že jim chce předat aspoň trochu naděje.

Nehraje zde svou roli i moment překvapení, když přijede zpívat křehká dívka do drsného vězeňského prostředí?

Asi ano. Určitě jsem těm chlapům musela připadat jako exot, bylo to pro ně něco nového, co předtím neznali. A když jim navíc začnu zpívat písničky o lásce a jiných něžných citech, probudí se i v těch drsných chlapech něco hezkého. Jeden vězeň z Heřmanic mi dokonce poslal dopis, pod který se podepsalo asi patnáct spoluvězňů. Stálo v něm, že jsem jim předala něco krásného, co se dá jen těžko pojmenovat, ale po mém koncertu prý po celý zbytek dne panovala ve věznici pozitivní atmosféra.

Co dávají podobné koncerty vám?

Vždycky jsem se považovala za hodně tolerantního člověka, ale ve věznici jsem zjistila, kolik předsudků v sobě ještě mám. Potkala jsem tam úplně normální lidi, kteří mají svoje životní příběhy a díky nim jsem pochopila spoustu věcí a přehodnotila některé názory. Možná mě paradoxně pomohli víc, než já jim. Proto mi tak vadí plošné odsuzování typu: ten byl zavřený, tak si na něj dávej pozor, může ti ublížit. Kontakt s vězni mě určitě změnil. Když třeba teď píšu nějakou novou písničku, je tam ta zkušenost přítomná.