Chci, aby se moje písničky lidem zadřely pod kůži

Které z vašich folkových šansonů mají u publika největší ohlas?

Svítání, Krčmáře nebo Čarodějnici si přejí posluchači na koncertech asi nejčastěji. S písničkami z loňského alba Za stěnou z papíru se přece jen tolik neznají. Ale mně opravdu nejde o hity.

Letos jste zvolila pro svá vystoupení klubové prostředí. Chce se mi říct netradičně, nebo opravdu vystupujete v klubech?

Velmi často zpívám pro padesát až sto lidí, ale do klasických rockových klubů se nehodím, pořadatelé by neměli kam mě zařadit. Spíš tedy vyhledávám prostředí, které atmosférou osciluje mezi klubem a intelektuální kavárnou. Mor ráda hrávám třeba v pražské Malostranské besedě, kde se může dobře cítit bigbíťák i intelektuál.

Kde jste měla naposledy významnější koncerty?

Nerozdělují svá vystoupení na významnější a méně významná, když už, tak na větší a menší. Samozřejmě je jiné hrát jako host půl hodiny na festivalu, jiné uvádět dvouhodinový recitál pro pár desítek lidí, jinak se zpívá, když vás živě snímá televize. Loni jsem absolvovala 174 samostatných recitálů a všechny pro mě byly významné, letos jich bude asi ještě víc. Zajímavé zkušenosti mám ze setkání s publikem na Slovensku, z vystoupení pro SFOR v Bosně, nejčerstvěji z recitálů pro naše krajany na Ukrajině, v Rumunsku a v Moldávii.

Myslíte, že písničkáři stačí talent od přírody?

Nejspíš to bude případ od případu…

Nebo mu skutečně může v něčem prospět hudební vzdělání?

Sama jsem přesvědčena, že hudební vzdělání nemůže být na škodu a umožní vám jít dál. Absolvovala jsem pražskou Konzervatoř Jaroslava Ježka jak na kytaru u Milana Tesaře, tak v pěveckém oboru u Jarmily Chaloupkové a bez takto získaného technického zázemí bych se stěží obešla. Na konzultace ve zpěvu docházím k paní profesorce čas od času dodnes, aby se mi hlas nerozutekl nějakým nedobrým směrem.

Uvažovala jste někdy o tom zkusit si jiný žánr než svůj, který jste sama pojmenovala jako folkový šanson?

Já zkouším jiné žánry. Na koncertech zařazuji skladby pro klasickou kytaru, takže jsem se vlastně pustila i do světa takzvané vážné hudby…

A co třeba rock?

Zatím se jen rýsuje projekt s bigbítovou kapelou, kde bych sice zpívala své skladby, ale ve zcela jiných aranžích, než jsem zvyklá.

Mám ještě jednu alternativu, a to muzikál…

Přesně tak se mě zeptala už Yvonne Přenosilová v Rádiu Svobodná Evropa.

A…?

Kdybych dostala zajímavou nabídku, roli, která by mě lákala a byla pro můj hlas, jistě bych o tom přemýšlela. Dostat se do muzikálu jako prvoplánový cíl odmítám. Představa, že budu lítat po konkursech, abych pak zpívala někde vzadu sbory, mě ani trochu netáhne. Navíc ne každý muzikál se mi líbí, někdy až moc cítím, že využívá nějaké momentální módní vlny…

Máte své folkové vzory?

Spíš bych mluvila o lidech, kterých si vážím. Často o to víc, že se mi poštěstilo je poznat osobně a počítat je mezi přátele. Patří mezi ně Wabi Daněk, Jarek Nohavica, Pavel Lohonka Žalman, Karel Plíhal…

Uvádíte výhradně vlastní písničky, nebo i skladby jiných autorů?

Zatím necítím jakoukoli potřebu hrát a zpívat převzaté písně. Vnímám jako svou obrovskou výhodu, že nemusím spoléhat na textaře ani skladatele. Upouštět od vlastní tvorby bych dnes chápala jako krok zpět a určitě nemám pocit, že jsem už všechno řekla. Naopak, mnoho věcí pochopí člověk až po letech a až tehdy je schopen tlumočit je v osobní výpovědi písničkou.

Jak dlouho se rodí taková jedna vaše osobní výpověď?

Většinou dlouhodobě zraje, ale nakonec ruku v ruce napíšu text i hudbu jedním tahem. A přesto zpívám o sobě, vždycky při psaní myslím na posluchače. Ano, vylít si nitro na papír, ale tak, aby jazyk i muzika byly srozumitelné i pro někoho dalšího! Chci, aby posluchač věděl, co mu chci říct.

Co mu chcete říct?

Je to různé jako v životě. Jednou jste nahoře, zamilovaný, podruhé se zase rozcházíte. Vždycky si však přeji, aby má hudba působila pozitivně. I když zpívám o depresi, na závěr vyvádím píseň do světla, k naději…

Máte stálé publikum?

Jako asi každý zpěvák mám publikum stálé i náhodné, což se vzájemně nevylučuje. Právě v Plzni slyšela před pár lety maminka s dcerou z rádia mou písničku, pátraly po tom, kdo to vůbec zpíval, až mě oslovily, když jsem pak v Plzni vystupovala - a nakonec založily můj fanklub.

Jak se získávají noví posluchači?

Různě, třeba i tak, že koncertujete ve věznicích.

Vy vystupujete ve věznicích?

Ano, sama jsem poprvé zpívala před vězni na Borech a kupodivu získala dobrou zkušenost, takže teď pozvání z českých věznic ráda přijímám. Vyhověla jsem i nabídce vystoupit jako host na metalovém festivalu. Vím, že si mě objevili už jak starší lidé zvyklí převážně na televizi, tak třeba fanoušci techno.

Nedávno jste vystupovala v rámci Dnů víry. Jste věřící?

Ano, ale nedefinovala bych to jako něco, co je podstatné pro mé písničky. Mám ráda lidi, kteří si na nic nehrají. Těm chci pravdivě hrát a zpívat.