Henychová: Písničkářka do nezvyklého prostředí

Věznice

Ve věznici jste vystupovala vloni poprvé na Borech. Čtvrteční koncert ve vinařické věznici byl v pořadí čtvrtý v těchto zařízeních. Vybíráte si pouze mužské věznice?

Zpívala jsem i v jedné smíšené věznici ve Světlé nad Sázavou, kde mezi publikem byla většina žen. Musím přiznat, že mám ale slabost spíš pro mužské věznice. Vůbec nevím, čím to je. Ženy jsou prostě jiné.

To je zvláštní. Většina vašich písniček je o lásce, přátelství a víře. Nemají spíš ženy k těmto tématům blíž?

Samozřejmě, že to funguje. Mám ale pocit, že kdybych byla muž a přišla za nimi a zpívala písničky o lásce, tak by z toho měly větší radost. Ženských mají kolem sebe dost a nemyslím si, že potřebují nějakou další, která by s nimi byla solidární. Zdá se mi, že chlapi moji přítomnost ocení víc, protože jsem pro ně trochu exot. Když přijede sama ženská bez kapely do věznice, tak je to pro ně něco nového. Já tam navíc přijedu s tím, že jim tam zpívám něžné písničky o lásce, o něžných citech a mám pocit, že i v těch drsných chlapech to probouzí něco strašně hezkého. Přitom stačilo, aby jeden po mně napřáhl ruku a je po mně.

Do vinařické tělocvičny, která se občas stane koncertním sálem, přišla necelá stovka odsouzených z dvanácti stovek vězňů. Nebylo to málo?

Na Borech, kde byla menší místnost, jich přišlo asi šedesát, v Heřmanicích kolem osmdesáti. Neměla jsem proto pocit, že by jich na mě mělo přijít nyní tři sta. Tak velké publikum nemívám ani za branami věznice, protože moje muzika prostě není pro každého. Je jasné, že kdybych přijela jako Anna K. nebo Lucie Bílá, tak tu bude plný stav dvanácti set lidí.

V jednom rozhovoru jste řekla, že když jste přijela do věznice zpívat poprvé, bála jste se. Před vámi seděli vrazi svých žen a dětí. Nebliklo vám tehdy hlavou, že je marné takovým lidem zpívat o citech?

Naopak, já jsem přesvědčená, že právě jim bych měla chodit zpívat. To jsou totiž lidé, kteří mě neslyšeli a nemají šanci mne slyšet, protože nemají šanci na mě nikam přijít. O nikom z nich se přece nedá jednoznačně říct, že je to zlý, zavrženíhodný člověk. Nedokážu je odsoudit.

Kromě vás vystupovali například ve Vinařicích už mnohé další kapely jako Bobr a Motýl, Pražský výtěr, Vlasta Třešňák. Nebojíte se, že se pro muzikanty stává módou vystupování ve věznicích?

Pro mne je to nová informace. Ve všech věznicích, kde jsem dosud byla, mi řekli, že jsem tam poprvé třeba po pěti nebo deseti letech. Ale to, že se to děje, mi připadá spíš správné. To, že jsou ti lidé potrestaní, neznamená, že jsou odepsaní. Takže mně přijde skvělý, že za nimi kapely jezdí.

Havárie

V červenci jste si koupila nové auto a hned další měsíc jste havarovala. Jak se to stalo?

Na mokré silnici v lese jsem šlápla v zatáčce na brzdu a dostala smyk. Vyjela jsem do protisměru a už jsem věděla, že je zle, že už to asi nezvládnu. Silnice byla dva metry nad zemí, tak jsem se vyhoupla, letěla chvíli vzduchem a skončila v lese.

Neblesklo vám potom hlavou, že stačí náhoda nebo malá nepozornost, aby se člověk do vězení dostal?

To mě nikdy nenapadlo.

Co vám tedy blesklo hlavou?

Spíš jsem nechápala, jestli už jsem po smrti, nebo jestli žiju. Já si pamatuji, že když jsem letěla, tak jsem se v jednom okamžiku smířila, že teď přijde smrt. Pak jsem přistála a uvědomila si, že asi mrtvá nejsem. Seděla jsem v autě, rádio hrálo, ptáčkové zpívali. Taková idylka to byla. Pak jsem se tedy smiřovala spíš s tím, že žiju.

Snad jste nelitovala?

Ne. Fakt je ten, že jsem v tom neviděla tak velký rozdíl. To je ale asi můj povahový rys. Často se pohybuju na hranici a mám pocit, že život a smrt je jen to, zda sklouznu na levou nebo pravou stranu.

Vyšla jste z toho úplně bez škrábanců?

Skoro. Měla jsem jen odřená kolena a zablokovaný jeden krční obratel. Auto samozřejmě dopadlo hůř. Je fakt, že jsem chvíli přemýšlela, jestli mám brečet nad tím autem nebo se radovat, že jsem živá. Pak jsem si řekla, že to dopadlo ještě dobře. Auto bylo pojištěné, nebylo půjčené. Kamarádi mi říkají, že je dobře, že jsem takovou zkušenost jako řidič zažila, protože teď budu jezdit jinak. To je pravda. Jezdím pomaleji a opatrněji.

Koncertní maraton

Často si pro koncerty vybíráte místa, která nepatří mezi tradiční. Ať to jsou věznice, kostely, kaple, zříceniny. Koncertovala jste i u krajanů na Ukrajině nebo u českých vojáků v Bosně. Proč?

Vypadá to, že je to moje vlastní vůle, že si ta místa vymýšlím a vybírám. Úplně pravda to ale není. To, co dělám, je spíš na okraji zájmu. Lidé, kteří mě poslouchají, proto sami přicházejí s nápady, kde bych mohla vystoupit. Někdy je to i tím, že jinde se můj koncert dělat nedá. Svoji roli hraje i fakt, že v těchto místech se většinou nemusí platit za pronájem sálu.

Jste profesionální písničkářka. Je možné se tímto způsobem uživit?

Neživořím, i když existuje živení a živení. Musím se ale hodně otáčet. Musím hrát často, protože za koncerty není tolik peněz, abych mohla financovat sebe, agenturu, platit manažera. Když chci plakát, tak si ho musím udělat sama, cédéčka také vydávám sama a na to všechno jsou samozřejmě potřeba peníze. Ale nestěžuji si.

Nikdy jste nezatoužila být na chvíli hvězdou šoubyznysu, mít vyprodané sportovní haly a nestarat se o peníze?

To asi ano. Když se někdy koncert nepovede, protože se drkotáte desítky kilometrů, přijde jen pár lidí a dostanu za to tisíc korun... To na mne padne trochu skepse, probudí se muzikantská pýcha a říkám si, že mám přece na víc. Člověk si ale musí uvědomit, že všechno něco stojí. V okamžiku, kdy bych se stala hvězdou šoubyznysu, bych musela v sobě spoustu věcí popřít. Musela bych zpívat jiné písničky, texty by byly plytší, musela bych oslovit masu. Nevím, jak dlouho bych to dokázala.

Nechcete si k sobě pořídit kapelu?

Nedávno jsem o tom hodně natvrdo uvažovala, ale není to tak snadný. Kapelu, s níž jsem dělala své písničky v rockovém aranžmá, už jsem měla. Plány, že s ní objedeme česká města, padly poté, co se kapela rozpadla. Stalo se prostě to, že jeden měl moc práce, další byl nemocný. Počkám si proto spíš na dobu, až si budu moct muzikanty zaplatit.

Je vám šestadvacet let. Baví vás ještě objíždět štaci od štace nebo uvažujete, že se usadíte a založíte rodinu?

Někdy už začínám řešit, že jsem unavená. Na děti ale moc nepomýšlím, zatím mě dostatečně naplňuje muzika. Je fakt, že kdybych byla známější a chodilo víc lidí, mohlo by být vstupné dražší a nemusela bych hrát pětadvacetkrát do měsíce ale jenom desetkrát. To by samozřejmě pro můj život znamenalo úlevu. Jsem ale přesvědčená, že se to jednou podaří.