Rozhovor s Evou Henychovou

Kdy jsi v Telči hrála poprvé?

Myslím, že to bylo v roce 1991, to mě sem někdo přitáhl po Portě. Od roku 1996 už tu hraju pravidelně.

Jak vzpomínáš na své první hraní?

Bylo to moc hezký, tenkrát jsem byla společně s Robertem Křesťanem na hlavní scéně a večer jsem pak ještě hrála u rybníka. Tehdy jsem neměla vůbec žádné zkušenosti, nevěděla jsem, co mám dělat, co mám chtít a co odmítnout, taková ta rozpačitost a naivita šestnácti let.

Jak ses od té doby, během deseti let, změnila? Co je na dnešní Evě Henychové jiného?

Samozřejmě jsem za tu dobu hrozně moc prožila, ztratila spoustu iluzí. Ale jadérko je stejné, jsem pořád bytostná optimistka. Určitě se za tehdejší Evu nestydím a ničeho nelituju, patřilo to k tomu věku.

Jsi možná nejčastěji koncertující zpěvačkou. Pro jaké nejneobvyklejší publikum jsi hrála?

Hraju opravdu často, někdo řekl, že si vytvářím soukromý vesmír, jakýsi souběžný svět. V tom normálním světě běží reklamy na ledničky a pračky, z rádia pořád zpívají populární hvězdy, na mých koncertech běží o úplně jiné věci. Teď jsem začala docela dost hrát po věznicích - byla jsem třeba v Borech, v Heřmanicích, ve Světlé nad Sázavou. Začínám mít pro vězně slabost. Někdo mně trochu podsouvá, že omlouvám zločince. Já jsem poslouchala příběhy lidí, kteří jsou zavření, a díky nim jsem pochopila spoustu věcí. Vadí mi plošné odsuzování typu: ten byl zavřený, tak si na něj dávejte pozor, je zlý a ublíží vám.

Napsala jsi nějakou písničku inspirovanou vystoupením pro vězně?

To ne, ale kontakt s vězni mě trochu změnil, a tak když teď napíšu písničku o sobě, je to tam taky.

Na konec - máš z poslední doby nějaký zážitek, který tě hodně ovlivnil?

Obrovský zážitek mě potkal dneska. Měla jsem cestou do Telče bouračku, zničila jsem auto, která jsem předtím koupila v bazaru. Sjela jsem ze silnice do stráně, vylezla jsem ven sice živá a zdravá, ale duševně úplně zničená. A úplně mě dostalo, že devět z deseti aut, co jely kolem, zastavilo, jedna paní mě konejšila, další pán hned mobilem zařizoval všechno potřebný, další se mi snažil pomoct s autem. Takový zájem úplně neznámých lidí mě dojal a začala jsem si říkat, že s tou malou českou povahou to nebude tak strašné.