Na Ukrajině jsem pochopila, co znamená být Čechem, říká písničkářka Henychová

Jak vůbec vznikla myšlenka zrealizovat koncerty v těchto zemích?

Přes mého kamaráda, který je evangelickým farářem v Mladé Boleslavi. Když dostal nabídku odjet na půl roku jako kaplan k naší jednotce SFOR do Bosny, navrhl mi, že bych mohla přijet vojákům zazpívat. Myšlenku jsme zrealizovali, a protože stále zůstáváme v kontaktu, tak přišel po čase s dalším nápadem. Zná totiž pár lidí z ministerstva zahraničních věcí, kteří se starají o české menšiny, a domníval se tedy, že by možná bylo hezké, kdybych se s nimi vydala na nejbližší cestu po východních zemích a uspořádala takové menší turné. Samozřejmě jsem hned souhlasila.

Měla jste možnost blíže se seznámit s našimi krajany?

To určitě, vždyť my jsme vlastně v několika rodinách krajanů měli možnost bydlet, byli jsme s nimi v přímém kontaktu. Docela mě překvapilo, že jejich čeština je už hodně archaická, takže někdy nastal problém, zvlášť ve chvílích, kdy jsme začali hovořit například o technických věcech.

A jak hodnotíte jejich životní úroveň?

Z našeho pohledu žijí lidé v těchto zemích, zvlášť na vesnicích, na velmi nízké úrovni, ale oni si to samozřejmě vůbec neuvědomují, vždyť všechno je relativní. Rozhodně ale nemají hlad, neví, co je to bída v pravém slova smyslu. Žijí prostě tak, jako naše babičky před sto lety, v úzkém sepjetí s přírodou. Měli jsme však možnost navštívit i větší města, například Oděsu, kam už civilizace pronikla a kde je všechno trošku jiné. Velikášský ruský duch tam na člověka dýchá ze všech koutů. Dokladují to například divadla, která působí nepředstavitelně mohutně, jakoby demonstrovaly zašlou slávu, a přitom se jedná o staré barabizny, do nichž zatéká a v nichž se už dávno nehraje. Nikde však nejsou peníze na jejich opravu, a právě takto se tam ta bída projevuje.

Řekla jste, že váš koncert byl pro spoustu krajanů vůbec prvním v jejich životě. Neměla jste z jejich reakcí obavy?

Tak strach jsem určitě trošku měla, ale člověk mu nesmí propadnou, musí být vždycky tak trošku nad věcí. Jejich reakce ale byly skutečně zvláštní, například nevěděli, že se má po písničce tleskat. Na druhé straně byli plní očekávání, protože vůbec netušili, kdo je Eva Henychová, co to je folk... Taky se mě k mému překvapení spousta lidí ptala, jestli zpívám svoje písničky. Původně jsem si totiž myslela, že budou chtít nějaké staré české lidovky, ale mýlila jsem se, protože těch si předali z pokolení na pokolení jen velmi málo. Řekla bych, že uvítali hlavně písničky s nenáročnými texty. Když to však celé shrnu, tak si myslím, že koncert byl pro ně velkou společenskou událostí.

Měla jste možnost na oplátku poznat i vy jejich hudbu a kulturu vůbec?

To určitě. Vzpomínám si na jedno takové přijetí v Moldávii, kde lidé hodně žijí muzikou. Mají tam i hudební školu, ale nedělejte si iluze, je to prostě rozpadající se budova, kde se milovníci hudby scházejí. Znají však jenom dechovku, to je jejich jediná představa o hudbě. Zřejmě proto, že když před lety odcházeli z Čech, tak právě tento žánr byl velmi populární. Dodneška si tuto kulturu zachovávají. Pro dokreslení mohu uvést jeden příklad. Po mém koncertu v Simferopolu se na pódiu sešly možná čtyři stovky lidí z okolních vesnic k velkému vystoupení. Právě tam bylo vidět, co si představují pod českou muzikou. Prostě začala hrát dechovka a k ní naběhli lidé oblečeni do starých krojů, které si s sebou před lety přivezli a dodneška je podle původního vzoru přešívají. Vůbec však netuší, že i ten kroj prodělal určitý vývoj a že vlastně oblékají něco, co už dávno neplatí. Navíc jsou to chudinky kroje, velice podivné, které u nás člověk může spatřit tak leda v muzeu. Také mě docela udivilo, že jim chybí česká zpěvnost.

Klasický ruský duch do jejich hudby nepronikl?

Řekla bych, že ani ne, protože žijí dost izolovaně. A pokud snad trošku ano, tak je to patrné jedině na takovém heroickém hudebním projevu. No a samozřejmě je na jejich jazyku hodně znát ruský přízvuk.

Můžete říct, co vám tento zajímavý výlet přinesl?

Úplně nejvíc to, že jsem si tak daleko od domova uvědomila, co vlastně znamená být Čechem. Samozřejmě, máme u nás spoustu problémů, které se postupně řeší, ale pořád máme na důchod, naše děti mají nárok na vzdělání, na zdravotní péči... Tam nic takového neexistuje, to si vůbec neumíme představit. Taky mám pocit, že si Češství vůbec nevážíme, ale naopak na Ukrajině je až dojemné, jak si lidé považují toho, že jsou právě potomky Čechů. Pochopila jsem, že jestliže jsem Eva Henychová a současně pocházím z Česka, přece vytváří naprosto konkrétně moji nezaměnitelnou identitu, a proto se ji už snažím nepodceňovat.