Vězni mi pomohli víc než já jim

Jaké jste měla pocity, když jste poprvé překročila bránu vězení?

Nepamatuji se, jak došlo k prvnímu koncertu - zorganizoval ho můj manažer. Bylo to v Plzni na Borech. Strašně jsem se na to těšila. Když mi ale oznámili, že budu hrát chlapům, kteří mají na svědomí vraždy, tak jsem se opravdu bála - nikdy jsem se s nikým takovým nesetkala. Člověk má v sobě strašné předsudky. Myslíme si, že když někdo spáchal dvě vraždy, není to už člověk a musíme se ho bát, bude sprostý. Šokovalo mě, co jsem tam potkala za lidi. Jeden z nich vypadal jako pohádkový dědeček, krásné oči mu zářily. Ptám se ho: co vy tady děláte? - Já jsem zabil manželku a jejího milence, to jsem byl ještě mladý. Kdybych si to přečetla v novinách, řeknu si, hrůza, kam to spěje. Ale on lituje toho, co udělal, cítí, že je trest spravedlivý.

Trestanci přišli na váš koncert dobrovolně?

Myslela jsem, že je tam někdo nažene a oni koncert odzívají. Pak jsem se dozvěděla, že přišli dobrovolně - šedesát chlapů v modrých mundúrech. Byli hrozně tiší, neházeli po mně shnilá rajčata, jak jsem se obávala. Od té doby jsem koncertů absolvovala mnoho, ale na ten první nikdy nezapomenu.

Myslíte, že to vězňům pomáhá, když jim přijde zazpívat někdo zvenčí?

Nemyslím si, že by to přineslo nějakou trvalou změnu, obrat. Ale je důležité mluvit s nimi. Vybavuje se mi takový zvláštní obraz: zaparkovali jsme před obrovskou zdí ostravské věznice, z jejíchž oken viseli vězňové a řvali na mě; byli opravdu hnusní. Po koncertě, který měl nádhernou atmosféru, jsem odjížděla a zase tam viseli na těch mřížích. Byli úplně zticha. Snad jim to udělalo radost.

Inspirovaly vás tyto zážitky k novým písním?

Nepřímo. Přehodnotila jsem své názory. Považovala jsem se za hodně tolerantní, ale ve věznici jsem zjistila, kolik předsudků v sobě mám. Čekala jsem všechno možné, jen ne normální lidi, kteří mají srdce, lásky, příběhy... Najednou vidím ostatní jinak. Možná tedy pomohli oni mně víc než já jim.

Máte asi ráda dobrodružství - nedávno jste se vrátila ze Zakarpatské Ukrajiny...

Byla jsem tam s humanitární pomocí, kterou vysílá každoročně ministerstvo vnitra. Vozí tam učebnice pro děti, finance. Byla jsem v té zemi poprvé v životě a žasla jsem, v jaké bídě tam lidé žijí. Mají sice co jíst, ale jinak je všechno o sto let pozadu.

Jaký je na Ukrajině kulturní život?

Ve velkých městech funguje - mají tam divadla a opery. Ale všechny budovy jsou projektována velikášsky, a přitom jim teče střechou, protože nemají peníze na údržbu. Na vesnicích, kde bydlí čeští krajané, není kultura žádná. Člověk se tam narodí, žije a zemře, aniž jedenkrát v životě navštívil hlavní město.

V jakém stavu je čeština ukrajinských Čechů? Rozuměli vám?

Jazyk se tam udržuje, je ale ve špatném stavu. Mluví archaickou češtinou a spoustu výrazů přejali z ruského jazyka. Také přízvuk je ruský. Nicméně tvrdili, že mým textům rozumějí.

Kam svou "misii" nasměrujete příště?

Plánujeme rumunský Banát a návštěvu českých menšin v Polsku a Rumunsku. Moje působení je totiž omezeno jazykem.

Má folkový písničkář šanci se uživit?

Člověk se musí zříci pohodlí. Já jsem pořád na cestách, hraji i pětadvacetkrát do měsíce, ale k uživení to je. Folk je okrajový žánr a vím, že nevyprodám sportovní halu. Mít dobrého manažera je dnes nutnost: kdybych se měla spolehnout na to, že někdo zavolá, seděla bych doma.