Henychová zpívá i vězňům

Proč si vybírate mimo kluby a festivaly i koncertování ve věznicích, nebo krajanských vesnicích v Moldávii a Ukrajině?

Koncerty organizují většinou lidé, kteří ve věznicích pracují. Pro krajany to většinou pořádají ti, kteří tam často zajíždějí a jsou s nimi v kontaktu. Zpívám ve věznicích, protože mne to baví a protože si myslím, že to má nějaký smysl. Krajani jsou zase lidé jaksi izolovaní od okolního světa a bývají velmi vděční, když tam vystoupím. Koncerty jsou hodně pěkné a milé.

Překvapilo vás něco neobvyklého, třeba na koncertech ve věznicích?

Vězni sami mne nejvíc překvapují. Koncerty probíhají úplně v pohodě. Člověk často mívá předsudky, jací jsou vězňové zlí lidé. Bývá zvykem, že když někdo spáchá těžký zločin, hned má za tím rovnítko hrozný člověk. A zase ten, kdo spáchá dobrý skutek, má rovnítko, že je dobrý. Člověk tak do věznice mnohdy přijíždí s tím, že se setká se zlem. Ale jsem překvapena, jak to bývá v pohodě a jak vězni soustředěně poslouchají. A přitom moje hudba musí být pro ně hodně okrajová. Není to "davovka". Častokrát jsem měla pocit, že zpívám zrovna jen pro ně.

Takže si myslíte, že hrát ve věznicích má smysl?

Určitě to neznamená, že člověk přijede, odehraje koncert a vězňové budou hodní a začnou sekat dobrotu. To je nesmysl. Ale snad se na koncertu něco děje. Když jsem jednou hrála ve věznici v Ostravě-Heřmanicích, parkovali jsme před hlavní vězeňskou zdí. Z oken na nás koukali vězňové. A když jsme přijížděli, už na nás křičeli: "Nazdar zpěvačko, pojď za námi nahoru." Byly to takové řeči sprostých chlapů, nic extra, jako někde v hospodě. Pak jsem odehrála koncert, a když jsme naskládali aparaturu do auta, zase nastala podobná situace: vězeňská okna, v nich vězňové za mřížemi. Ale už to bylo úplně jiné. Když jsem odjížděla, byli zticha a pozorovali mne.

Myslíte si, že můžete přinést vězňům razantní poselství?

Snad získají trochu naděje, že jim někdo přišel říct, že je bere na vědomí a počítá s nimi. Nerada bych se pouštěla do metafyzických úvah. Ale rozhodně v lidské rovině jim snad mohlo pomoci, že je přišel někdo povzbudit a říct jim, že pro ně existuje naděje. V Heřmanicích jsem cítila, že jim to udělalo radost. Dokonce mi jeden vězeň poslal dopis, který je hodně krásný a pod který se podepsalo asi patnáct chlapů. Napsal mi, že jsem mu předala něco hezkého a nepojmenovatelného a že celý zbytek dne po koncertu byla ve věznici něčím pozitivní atmosféra.