Hraji pro ty ostatní...

Prozradíte nám, kudy se ubíraly cestičky Vašeho života až do dneška, kdy vystupujete stosedmdesátkrát ročně a rozhovory poskytujete každý čtvrtý den?

Jako začátek mohu udat rok 91, kdy jsem vyhrála plzeňskou Portu. Byl to takový holčičí začátek, bylo mi šestnáct let. Po gymplu jsem začala studovat Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, obor kytara a zpěv. A v té době jsem začala uvažovat o tom, že bych mohla vydat nějaké album, už jsem měla repertoár vlastních písní. Takže jsem tenkrát vydala na vlastní náklady kazetu, za pomoci přátel, kteří se mi na ni složili. Bylo to 300 kusů a s nimi jsem objela v roce 96 asi na dvacet letních festivalů. Asi tři roky jsem jezdila po festivalech a pak přišla myšlenka, že bych mohla začít dělat samostatné recitály. Začala jsem hrát ve městech, kde už mě lidé znali z festivalů. Dnes jezdím na festivaly minimálně, stěžejní moje práce spočívá v pořádání recitálů, hlavně na jaře a na podzim. Ta atmosféra je jiná. Na festival se polovina lidí jezdí opít. Stánky, pivo, klobásky... Vedro, slunce pálí do hlavy, běhají tam děti, křičí... V takových podmínkách můžu zaujmout jen část lidí.

U Vás v rodině je talent dědičný?

Z tatínkovy strany to asi nebude... Maminka pochází ze Slovácka, tam se vždycky zpívalo. Za mlada prý zpívala krásně, u nich ve vesnici byla považována za zpěvačku. Zpívaly jsme spolu odmalinka. V první třídě jsem začala chodit do hudebky, jako spousta dětí, ale tenkrát jsem netušila, jak to dopadne, jak daleko to zajde.

Neměla jste nikdy dilema, co chcete dělat? Bylo to jednoznačné směřování?

Měla jsem dilema s divadlem. Taky jsem nevěděla, jestli chci zpívat nebo hrát na kytaru. Dnes mám pocit, že to, co dělám, je taková syntéza všeho, proto mě to docela uspokojuje.

Přes divadlo jste se dostala také k dětské roli v seriálu My holky z městečka?

Ono to bylo spíš naopak. Nejdřív jsem se dostala k seriálu, potom k divadlu. Tenkrát mi bylo 11, když vybírali děti do konkursu v Brně, přes LŠU v celých Čechách. Sešlo se tam několik set dětí, procházeli jsme několika koly... Celé to trvalo asi dva měsíce, než nás vybrali. Takže tímhle způsobem jsem se dostala k filmu. Až potom jsem začala hrát divadlo.

Dokázala byste sama charakterizovat, co za hudbu vlastně děláte? Laický posluchač to sám nedokáže.

Já mám asi stejný problém, jako laický posluchač, ale sama pro sebe jsem si vymyslela pojem, který se mi zdá být výstižný. Říkám tomu "folkový šanson", protože to není ten folk, jak si lidi představují, a není to ani šanson, i když to nese některé jeho rysy. Nejsem ale Edith Piaf nebo Hana Hegerová. Většinou se mi říká písničkářka, to pojmenování se mi docela líbí. Před časem jsem četla zajímavý rozhovor s Jarkem Nohavicou, kde se z něj taky někdo snažil vymámit, kdo vlastně je, co hraje. On řekl "Jsem písničkář. Jsem člověk, který si píše muziku, texty, sám si je interpretuje... Prostě písničkář". Jindy jsem zase četla od jisté kritičky pěkný článek v Rock&Popu a tam také stálo, že když se u nás řekne písničkářka, každý si představí umaštěnou holku s kytarou. Je to trochu problém.

U písničkáře je ale většinou těžiště v textu, nemyslíte? U Vás je text i hudba v harmonické rovnováze.

To je hezké, že to říkáte, protože přesně o to se snažím.

Sama o sobě říkáte, že to, co děláte, chápete jako poslání. Že na Vašich koncertech sdružujete lidi, kteří se cítí být svým způsobem na okraji. V jakém smyslu na okraji?

V každé společnosti existuje jakýsi střední proud, který strhne drtivou většinu národa... To jsou lidi, kteří tráví život u televize, s pivem a křupkama, lidi, jejichž životy řídí televize Nova, která jim říká, jak mají žít, co si mají koupit, co si mají myslet, jak mají vypadat... Já jsem si tu kouzelnou bedýnku raději ani nekoupila, abych na ni nemusela koukat. Takoví lidé na můj koncert nepřijdou. Já hraju pro ty ostatní, pro ten zbytek. Pro lidi, kteří hledají něco víc. Pak je už jedno, jestli nacházejí svoje prameny inspirace v umění, v náboženství nebo jinde.

Vaše recitály se neobejdou bez příběhů. My jsme si vyslechli úžasný příběh z vězení. Zopakujete ho pro naše čtenáře? Pěkně prosíme...

Inu, mám kamaráda Karla, který čas od času navštěvuje vězně a povídá si s nimi. A ten za mnou přišel s nápadem, abych šla s ním a zazpívala jim. Bránila jsem se, že jsem nikdy neviděla skutečného vraha a že se bojím. Byla jsem plná předsudků, představovala jsem si, že zabíjejí na potkání. Nakonec jsem s ním šla. Na Borech jsou čtyři kategorie vězňů. Já měla hrát pro vězně ze skupiny D, to jsou lidi, kteří, jak ráda říkám, mají za sebou tak dvě tři vraždičky, nějaký to znásilněníčko... Ale stala se menší chyba. Bachaři, kteří mají jinou nástěnku, než vězňové, měli na té své napsáno, že koncert je až druhý den. Takže toho dne neměli čas, měli jiný program. Když se věci vyjasnily, vzkázali nám, že jestli se bojíme, ať to zabalíme, jestli ne, tak "hodně štěstí". Tak jsme tam zůstali sami, já a kamarád Karel, proti šedesáti vrahům. Bylo mi jasný, že jakmile spustím, začnou po mně něco házet, sprostě nadávat a nakonec mě zabijou nebo znásilní nebo obojí. Skutečnost byla úplně jiná. Bylo to nádherné, pozorné publikum. A pak se stalo, že se začali spontánně zvedat a přicházeli ke mně, celou mě obklopili, že jsem nebyla vidět. Dotýkali se mě, podávali mi ruce, začali povídat své příběhy... Byla to neskutečná atmosféra. Kdyby tam ti bachaři bývali byli, nikdy by se tohle nestalo. Od té doby jsem navštívila řadu věznic, včetně ženské, ale tam už to nebylo ono. Ti chlapi mají něco do sebe... Já si myslím, že je tam spousta lidí zbytečně, že by bylo možné je nějakým způsobem začlenit do společnosti. Jsou to často inteligentní a citliví lidé.

Myslíte, že by se něco takového mohlo stát každému?

Tak. Pravděpodobně bych nevraždila, ale s jistotou to říci nemůžu. Samozřejmě, jsou tam i tací, kteří zabijí babičku pro dvacetikorunu. Nejsem naivní, ale ani je nechci házet do jednoho pytle. Jeden pán mi například vyprávěl, že zabil svou manželku a jejího milence, protože ji prostě příliš miloval.

To by se člověku od televize, křupek a piva asi nestalo.

Zřejmě ne, ten je natolik otupělý, že není schopen silných emocí.

Tak jsme se paradoxně přes vrahy dopracovali k lásce. Vaše písně o ní jsou. Jak to děláte, že ať použijete sebesilnější slova v textu, není to kýčovité?

Pravděpodobně je to o tom, jestli to člověk zpívá od srdce. Jestli to, co zpívá, také prožil.

Nicméně Vy jste zpívala o lásce už v šestnácti letech. Tehdy jste asi nečerpala z vlastního života?

V šestnácti jsem zpívala o ideálech. Ještě dneska mám na repertoáru písničku z těch dob, protože lidi ji pořád chtějí slyšet.

Děkujeme mnohokrát za rozhovor a nechť Vás ideály neopouštějí.

Já děkuju.