Eva Henychová v Bráně

Folkovým písničkářům nepatří v médiích příliš času. Vás si čtenáři pamatují asi především z televizního seriálu My holky z městečka. Mohla byste se představit těm, kteří Vás neznají?

Spíše než folk bych se charakterizovala prostě jako písničkářka nebo jako folková šansoniérka. Myslím, že označení Folk mi nepřísluší protože je to příliš široký pojem. Je v něm zahrnuto mnoho lidí, se kterými má tvorba nemá vůbec nic společného. Za folkovou zpěvačku jsem považována možná proto, že jsem autorkou sta procent textů a vlastně i hudby.

Jakými jinými aktivitami se zabýváte?

Jen hudba.

Koncertovala jste ve věznicích, modlitebnách a teď u nás na univerzitě. Má to nějakou spojitost?

Hraji všude, na festivalech, v klubech nebo kinech. Všude tam, kde to jde – kde je prostor pro lidi kteří chvějí poslouchat.

Prohlásila jste, že chcete oslovovat lidi na okraji tohoto zvláštního světa. Dokázat, že existují i jiné názory, než jsou nám předkládány v televizi. Televize je silný nepřítel, co Vás k tomuto nerovnému boji vedlo?

Myslím, že v televizi je mnoho krásného, ale o mnohem více toho špatného, násilí, hloupé seriály.. Sama televizi nemám, pokládám ji za požírače času, likvidátora rodin a dětí. Je to místo kam se odkládají děti. Možná proto je pro mě zároveň velkým otazníkem a vykřičníkem.

Jakou hudbu kromě té Vaší posloucháte?

Moc na poslouchání hudby nedám, to je tím, že lidé kteří dělají celý život muziku si od ní někdy potřebují odpočinout. Nejraději poslouchám mluvené slovo, pustím si rádio – Vltavu nebo Radiožurnál. Také si ráda poslechnu pohádku.

Česká populární hudba se mě osobně příliš nedotýká, ale velice si například vážím pánů Plíhala a Nohavici. Jediné co si tak ráda poslechnu je Queen a F. Merkuriho.

Viděla jste nový filmový počin výše zmiňovaných pánů – Rok ďábla?

Ne, neviděla. Nevím zda jsem o něco nepřišla. ……….. O práci svých kolegů se dovídám hlavně na festivalech, lidé mi posílají emaily. Jinak moc kulturní scénu nesleduji.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

Chodila jsem na konzervatoř…. byly to pro mě nejkrásnější roky mého života. Poznala jsem mnoho přátel a naučila jsem se něco co v současnosti využívám.

Jaký máte vztah k Pardubicím?

To je krásná otázka ….. 🙂 Bydlí tu moje známá, profesorka ze školy. Jsou tu hezké koncerty. Je to „chytré“ město. Lidé jsou tu schopni chápat moje texty.

Máte nějaké motto, nebo poselství, které byste chtěla vzkázat studentům UPce?

Chtěla bych podpořit studeny v tom aby měli odvahu jít proti proudu ….

Cítím potřebu vyjadřovat protest, do kterého vkládám životní zkušenosti.

Už je dávno po revoluci a nemusíme se už skrývat, abychom vyjádřili svobodný názor – ale stále je proti čemu bojovat. Takzvaný hlavní proud jde podle mě jinam než by jít měl.

Lidi se společnými potřebami jako ty, a ty se s nimi spojíš a jde to dál.

Kde berete víru?

Já věřím v Boha. Zaškatulkování mě však ubližuje. Ale mám to v sobě.

Víra v Boha je obsažena v podtextu mých písní. Texty představují osobní výpověď. Z mé celé tvorby jsou celkem 3 písně o Tom. V ostatních kdyby se to nepovědělo tak se to nepozná …. Kdo je naladěný na stejné vlně tak pochopí. Hraji pro lidi dobré vůle …. mám potřebu přemýšlet.