Fenomén Henychová

Letos to bude deset let, co jsi vyhrála Portu a tím se poprvé o tobě psalo jako o písničkářce. Deset let je úctyhodná doba, ale je ti teprve šestadvacet, protože tu Portu jsi vyhrála v šestnácti. A ve skutečnosti je tvá kariéra ještě o pět let delší a začala jednou z hlavních rolí v televizním seriálu My, holky z městečka. A vlastně, protože v tom seriálu jsi hrála holku, která umí hrát na kytaru a zpívat, muselo být už před tím období, kdy ses to naučila. Vím, že jsi v/chodila do nějakého národopisného souboru. Do jakého?

To byl soubor Barvínek ve Zlíně, kde se dělal valašský folklór. Chodila jsem tam od první třídy až do osmé. Tancovali jsme, zpívali…

A ke kytaře ses dostala jak?

Taky v první třídě. Chtěla jsem hrát na piáno, ale na to naši neměli peníze, tak maminka rozhodla, že na kytaru bychom ještě nějak schrastili.

Takže tvoji rodiče tvé umělecké ambice podporovali. Čím byli a jsou?

Tatínek je momentálně bez práce. ale celý život dělal projektanta. Maminka je v důchodu a celý život pracovala jako dělnice v ZPS Zlín. Tatínek je ze Zlína původem a maminka sem přišla ve čtrnácti letech z malé vesničky Milotice na Jižní Moravě. Ve Zlíně se vyučila a zůstala tam.

Ptal jsem se na rodinné zázemí proto, že jsem si říkal, že většinou musí být zájem i ze strany rodiny, aby dítě u kulturních zálib vydrželo a pracovalo na sobě.

Já jsem hrozně chtěla sama.

Nikdy jsi s tím nechtěla přestat?

Ne. V Barvínku určitě ne, ten mě děsně bavil. Před tím, než jsem točila Holky z městečka, se někdy stalo, že mne nebavilo cvičit na kytaru etudy a stupnice, ale to neznamená, že jsem na ni nechtěla hrát. A maminka jen řekla: "Už jsi dnes cvičila? No tak! Víš, co je tvá povinnost." Já jsem nebyla nějak extrémně nadané dítě, že bych na kytaru sáhla a už hrála jako Paganini. Při tom natáčení Holek jsem přišla na to, že bych opravdu chtěla hrát na kytaru a zpívat písničky, a pak už mě ke kytaře nikdo nutit nemusel.

V Barvínku jsi byla řadovou členkou nebo jsi se vypracovala mezi hvězdy?

Myslím, že bych mohla říci, že v tom posledním období jsem patřila mezi sólisty, čili hvězdy.

Holka z městečka

Jak ses dostala k natáčení?

Byla jsem ve čtvrté třídě, bylo mi deset a do hudebky přišla výzva, že Praha bude točit dětský seriál a hledá děti z Moravy (to asi kvůli přízvuku) do hlavních rolí. Holky - kytara, housle, harmonika, aby se uměly trošku herecky projevit a zpívat. Učitel mi to prostě jen oznámil, že taková možnost je.

Já jsem šla domů a vzpomínám si, že jsem seděla mamince na klíně, mazlily jsme se a já jí řekla: "Maminko, mám pro tebe jednu zprávu." A ona: "Jakou?" A já bezelstně: "Budu hrát ve filmu." Pak jsem jí to vysvětlila a ona zase vysvětlila mně, že to je teprve možnost jít na konkurs, a že tam bude takových holek spousta. Ale já jsem říkala, že si stejně myslím, že budu hrát ve filmu. Prostě jsem maminku ukecala, a jeli jsme do Brna. Maminka tam měla sestru, tak jsme prostě jely za tetou a při té příležitosti se zúčastnily konkursu. Byly tam opravdu stovky dětí. Prošla jsem do dalšího kola, pak ještě bylo nějaké další kolo a další, až přišlo finále, tam už nás bylo jen asi deset. Vzpomínám si, že už to bylo děsně na spadnutí a paní režisérka Vlasta Janečková mi řekla: "A ještě mi řekni, jestli umíš zpívat!" Řekla jsem, že jo, ale že si musí zacpat uši, protože zpívám hrozně nahlas. Oni přistoupili na tenhle můj dětský požadavek, teatrálně si zacpali uši a já zazpívala nějakou tu valašskou halekačku a oni byli děsně nadšení a ještě řekli: "A co tvůj prospěch?" protože to znamenalo vlastně na půl roku vypadnout ze školy. A já hrdě řekla: "Samý jedničky!" oni se začali strašně smát, řekli "Tak pojď sem!" a dali mi devět scénářů…

Kolik jsi za to dostala?

Za tu půlroční práci jsem dostala asi třináct tisíc, včetně peněz za nahrávání ve studiu a za zpěv, protože z těch tří hlavních hrdinek jsem jediná zpívala opravdu sama. Tehdy jsem si myslela, že jsem milionář.

Však to tehdy taky skoro milion byl. S těmi kolegyněmi se ještě vídáš?

Nene, to úplně skončilo. Já z nich byla nejmladší. Mně bylo jedenáct, jim dvanáct a třináct, už měly jiné zájmy. Sice prsa z nás ještě neměla žádná, ale ony se už jako oblíkaly a koukaly/i po klucích. Já jsem byla ještě holčička. Byla jsem tam pořád s babičkou. Moje milovaná babička Eva, tatínkova maminka, nám tam dělala chůvu.

Asi před rokem jsem potkala jednu z nich, tu Lucku, přišla na koncert, je vdaná, má holčičku. Řekla mi, že Renda pracuje v rádiu Krokodýl jako moderátorka.

Pojďme dál! Dotočili jsme seriál, jaké v tobě zůstaly pocity? Že už nikdy víc film, nebo že naopak budeš herečkou?

Strašně se mi to líbilo. Po základní škole jsem se hlásila na hereckou konzervatoř, ale nevzali mě. Šla jsem tedy na gympl. Já v sobě nikdy neměla takový ten motor: jít za něčím za každou cenu. Rozhodla jsem se pro muziku. Měla jsem pocit, že v tom mám víc šancí.

Máme tě v druháku na gymplu, začíná rok 1991 a přichází Porta. Jak jsi se dostala k ní?

To tady ve Zlíně organizovala kamarádka a sháněla lidi, aby měla vůbec dost soutěžících, tak mne přesvědčila. Měla jsem v té době asi osm písniček, ze kterých už nehraji žádnou. Pamatuji si, že v tom oblastním kole byli v porotě Javůrek a Macálka z tehdejší sestavy Bokomary, v Brně pak zase třeba Franta Linhárek. Tam jsem u porotců byla tuším druhá, ale vyhrála jsem u diváků a jela do finále. Jinak si z těch kol moc nepamatuji. V Plzni pak byli ve finále dost silní soutěžící, třeba Jirka Zip Suchý, Stan da Kahuda. No, ale nějak jsem to vyhrála.

Období kotrmelců

Až do teď to působí dojmem příběhu vlastně přímočarého. Dětská hvězdička, nejmladší vítěz Porty… Prostě jasná cesta k úspěchům. Ale teď asi přijde to, co bych pracovně nazval obdobím kotrmelců. Tak pojďme do něj!

Měla jsem už tu zkušenost s filmem, že jeden úspěch neznamená, že automaticky přijde další a kariéra je před tebou. Takže jsem ten pocit, že jsem na prahu kariéry, ani neměla. Ono to vítězství taky neznamenalo, že by za mnou někdo přišel a řekl: "Já tě vydám!" nebo: "Já tě udělám!" Nic. Tenkrát akorát Zdeněk Vřešťál byl tak hodný, že se mi nějakou dobu věnoval a zařídil mi nějaké koncerty, a nebylo jich tak úplně málo. Tak jeden, dva do měsíce. Já jsem si tím jako studentka přivydělávala a bylo to docela příjemné. Pak z toho sešlo, protože jsem vlastně odešla. To bylo tak…

Naši se rozešli, když jsem byla v osmé třídě. Celý prvák gymplu u nás tatínek ještě bydlel, naši se vzájemně zabíjeli, a já jsem hrozně trpěla. Byla jsem v období, kdy jsem to nedokázala pochopit. Tatínek chlastal, maminka ho provokovala, mně přišli všichni jako úplní debilové a nejvíc moje matka, která furt ječela a mlátila mě. Ve druháku dostal tatínek byt, takový ten družstevní, jak se na něj dvacet let čekalo, a rodiče ho vlastně připravovali jako možnost pro dítě, hned jak se narodilo. Nakonec to vyšlo tak, že se do něj nastěhoval on, a já tam od maminky utekla za ním. Bylo to 1+1. Tam jsem si žila svůj první život, svou první velkou lásku.

Ve Zlíně existuje sdružení Handy/icap kolem postiženého písničkáře Romana Herinka. To byl i můj kamarád, pohybovala jsem se v tom prostředí a tam jsem se seznámila se slepcem, a ten mi uhranul. Naprosto… Tak, že to dneska už vůbec nechápu. Já to brala, že to tak má být, že to je navždycky, a že to je On. Rozešla jsem se se svým klukem, a to ještě v době, kdy to, co mělo přijít, bylo naprosto platonické. Prostě chtěla jsem mít čistou cestu. On měl dítě, ročního chlapečka. Maminka umřela po porodu. To zamilování se stalo někdy v dubnu, korespondovalo to s Portou. Já za ním jezdila do Prahy na víkendy, vůbec jsem se neučila, nic jiného pro mne neexistovalo. To trvalo i celý třeťák, kterým jsem se tak nějak proklepala, a mezi tím si vyřídila přestěhování do Prahy a možnost dodělat tam školu dálkově. Tatínek mne tam vezl autem se vším, co bylo moje: lyže, klec s andulkama, prostě všechno. Tam jsem s ním rok žila, jenže brzo docházelo ke sporům a stále víc se ukazovalo, že je to omyl. Na konci čtvrťáku, po maturitě, jsem stála před problémem, že bych měla jít pryč, a nebylo kam. Tatínek už měl novou partnerku, na školu jsem se nehlásila, protože jsem se v té době prostě považovala za náhradní matku malého dítěte, s maminkou jsem byla rozhádaná. Bylo to drsné období. Tehdy se poprvé objevil Vašíček…

Bylo to v červnu 1993 a já hledala Duchovno. Smysl života. Jela jsem na nějakou akci do Skřidel. To je centrum, kde se dělají meditace, OSHO, holotropní dýchání, tantra, chození po žhavém uhlí a tak. Já tam jela hledat Boha. A byl tam i Vašíček, taky hledal. Pomohl mi na krátký čas s bydlením a stali jsme se přáteli. Našla jsem si práci v mateřské školce pro nevidomé děti na Hradčanech. To bylo velmi zajímavé. Teď nedávno jsem tam měla koncert pro své bývalé dětičky, chodí už do páté třídy.

O tobě se povídá, že jsi málem byla jeptiškou, tak jak to je?

Už před tím jsem poznala dalšího kamaráda slepce, u kterého jsem se pokoušela natáčet svoje písničky na nějakou demo desku. On měl studio v bytě, ale v roce 1993 získal zaměstnání ve studiu Veritas v Dominikánském klášteře. Vůbec nebyl věřící, prostě sehnal tam náhodou zaměstnání. Tak jsem tam chodila za ním nahrávat si svoje písničky, a tam jsem se poprvé setkala s křesťanstvím na této rovině. Do té doby to pro mne byl kostel, kříž, babky drmolící růženec. Teď najednou mniši - mladí chlapi, kteří třeba hráli ping-pong na chodbě. A já viděla, že jsou hezcí, mladí, zjistila, že i chytří. A já si říkala: co tu dělají? Protože jsem měla takovou tu představu, že mnichem se stane chlap, který by nesehnal holku a je vůbec jinak k ničemu. A najednou jsem objevila, že to je cesta, kterou si někdo vybere dobrovolně. A začala jsem si říkat, jaká to musí být síla, která toho kluka k takovémuhle rozhodnutí přivede. To musí být něco!

A v té chvíli jsem asi pochopila, co chci hledat v duchovním životě. Asi jsem se zamilovala po všech zkušenostech s lidmi do Ježíše jako do jediné absolutní autority.

V klášteře byl jeden kněz, který mi řekl, že sestry Voršilky mají takový penzionát, kde bych mohla bydlet. Bylo to v centru, levné a navíc jsem byla načatá vírou. Tak jsem tam šla, a tam má konverze doběhla. Potkala jsem tam pro změnu mladé holky, které se daly Ježíši. Nádherné, chytré mladé holky. Všechny moje nejlepší kamarádky jsou odsud.

V lednu 1994 jsem se přihlásila na Ježkovu konzervatoř. Pro jistotu na oba obory - kytara a zpěv. Aby byla větší šance, že mě na něco vezmou. O Velikonocích jsem byla pokřtěná. Pak mi přišlo, že mne vzali na oba obory a taky jsem oba nakonec vystudovala. Přemýšlela jsem, že bych pak mohla učit ve škole Voršilek, protože ony se specializují na výchovu a vzdělávání. To, že jsem kdysi vyhrála Portu, v té době už opravdu nikoho nezajímalo.

V září 1994 jsem vstoupila do postulátu, což je taková jako "přípravka pro jeptišky". Chodila jsem dál v civilu, studovala, ale už to nebylo jako být tam jen na penzionátu. Právě postulát je instituce pro to, aby člověk zvážil, jestli opravdu chce přijmout to církevní poslání. A já během roku nabyla přesvědčení, že to není moje cesta. Asi i proto, že jsem začala víc hrát, víc se zamilovala do muziky. Chtěla jsem znovu veřejně hrát.

A zase taková historie: V roce 1993 jsem hrála na podzim jedno z posledních vystoupení, které mi sehnal Zdeněk Vřešťál. Bylo to v Městské knihovně a dělala jsem předskokana Nedvědům. A řekla jsem tam něco, že pracuji v té školce pro nevidomé děti. A druhý den se tam objevil hrozně hezkej pán, že si mne přišel najít. Byl to náš konzul v Miláně, který byl na tom koncertu, a pozval mne, abych s ním jela do Itálie na Mikulášskou besídku. A ještě s Mirkem Kováříkem, se kterým se od té doby znám. Jeli jsme, hrála jsem tam, dokonce v italském rádiu na živo jsem hrála Čarodějnici. V roce 1995 jsem ho potkala v Ostrovní ulici, kde právě byl klášter Voršilek. Já chtěla odejít a neměla kam. A ono se ukázalo, že má přímo naproti klášteru byt, který si drží, až mu skončí konzulské období. A že je byt prázdný. Tak mi ho nabídl na rok k bydlení. Úplně zadarmo.

Po celou tu dobu jsme se s Vašíčkem občas vídali, někdy jsme zašli na večeři, vyprávěli si, co děláme, jaké máme problémy. Jak jsem odešla z kláštera, tak jsme se postupně scházeli víc a víc, až jsme spolu nakonec začali chodit a za další rok jsme se stěhovali do společného podnájmu.

Osobnostní doladění

A tím jsme myslím překonali ono období kotrmelců v životě a najednou ta cesta zase začíná vypadat dost přímočaře. Na začátku roku 1996 ti vychází vlastním nákladem první kazeta - Svítání, v roce 1999 dostuduješ školu, vdáváš se, seženete společné bydlení jako nájemníci tady na faře a stěhujete se sem. V roce 2000 ti vychází druhý nosič vlastním nákladem - Za stěnou z papíru. Je to už i CD a je vypraveno profesionálně. V posledních letech máš víc než 150 koncertů ročně. O tom, jak to vypadá ze zákulisí, si budu povídat i s Václavem. Z hlediska žurnalisty je to nuda: nějakou dobu spolu chodili, vzali se a odstěhovali se na venkov, kde žijí šťastně dosud. Ale přece jen, pár glos bych uvítal.

Ta první kazeta, to bylo opravdu vyráběno amatérsky. Jedna kamarádka mi nakreslila obal, druhá na počítači vysázela texty, obaly se kopírovaly na kopírce a já je doma pak řezala na řezačce. Vašíček do toho nezasahoval, se zájmem to pozoroval. Teprve v květnu 1996 přišel s tím, že by mi třeba mohl pomoci zařizovat koncerty. Do té doby jsem se o ně starala sama. On měl svoji firmu, v životě se o tohle nestaral, a pustil se do toho.

(Václav: My jsme řešili, co budeme dělat, až Eva dokončí školu. Já jsem se rozhodl ukončit činnost své firmy, která pronajímala turistům v Praze bydlení a starat se na plný úvazek o Evičku. A bylo jasné, že v Praze zůstat nechceme. Jednak proto, že tam je draho a prostě bychom na to neměli, ale i třeba kvůli vzduchu. Evička má sice Prahu moc ráda, ale byla tam věčně nemocná. Chtěli jsme si najít bydlení někde v geometrickém centru republiky, věděli jsme, že na farách lze pronajmout byt, a začali jsme shánět. To už byla manažerská činnost. Nakonec jsme objeli asi patnáct far za víkend, většinou byly v hrozném stavu. Chtěli jsme třeba na Jihlavsko, tam jsme měli vyhlídnuté dvě fary, ale nevyšlo to, nakonec jsme se octli tady. No, geometricky ve středu republiky to není, ale je tu hezky. Ve smlouvě žádnou služební povinnost vůči farnosti nemáme, občas s něčím pomůžeme, organizujeme tu setkání manželů…)

Pojďme se ještě chvíli bavit o tom, jaký je Václav manažer.

On prostě měl pocit, že by mi měl pomoci s mým koníčkem: "Evičko, když máš tu desku a baví tě to, tak já se zkusím někde přeptat, jestli by sis nemohla zahrát." Zařídil asi dvacet hraní přes léto, jistěže zdarma a na open scénách. Další rok už mi pořadatelé řekli: tak přijeď na normální scénu, zaplatíme ti cestu. Další rok mi nabídli honorář. No a tak Vašíček utlumoval činnost své firmy a stále víc a víc se snažil o to, abych mohla hrát. Začal mi organizovat samostatné koncerty v místech, kde jsem měla na festivalech úspěch. Pak v dalších místech. Měli jsme z toho hroznou radost, že to funguje. Sám si přišel na to, jak a co má dělat. Je hrozně šikovný.

Aby to mohlo fungovat, musíš ale umět sdělit, a mít co sdělit. Umět, to tě asi naučili na Ježkárně. Ale mít co sdělit… O tom bychom si měli popovídat. Měla jsi muzikantské vzory?

To se musíme vrátit k mému dětství. Do patnácti let jsem neznala kazeťák nebo gramofon. My jsme na tom byli finančně dost špatně. Každého půl roku se rodiče hádali, jestli se mi zaplatí hudebka na příští pololetí, protože těch 270 Kč na půl roku byly velké peníze. Měli jsme doma jedno rádio, kde jsme poslouchali v neděli Zelenou vlnu Hvězdy. Znala jsem prakticky jen ten folklor - valašský a trochu od maminky slovácký. Až později jsem postupně přicházela na to, jak to dělají jiní.

Někdy ve dvanácti jsem si pořídila velký sešit - zpěvník. Psala jsem tam písničky, které jsem nikdy neslyšela v originále a až později jsem zjistila, že je hraji někdy jinak než ostatní. Třeba jiným tempem. Opisovala jsem si třeba Nohavicu, kterého jsem v životě neviděla. Na nich jsem si asi vytvořila základní představu o tom, jak je vlastně písnička udělaná. V patnácti maminka přinesla nějaký starý kazeťák. První a na dlouho jediná kazeta, kterou jsem si pořídila, byl Vítr od Wabiho Daňka. To byly nádherné písničky, které jsem poslouchala pořád dokola.

Teď televizi nemáme, ale rádio ano a přiznám se, že poslouchám prakticky jen Proglas a v něm pořady Milana Tesaře, které považuji z hlediska přehledu o hudbě za výborné. Jistěže když někam přijdeš, tak tam něco hraje, takže vím, že zpívá nějaký Maxa a nějaká Machálková či Csáková, i když je od sebe nerozeznám.

Jak vznikl tvar tvých recitálů? Myslím si, že recitál je přesnější termín než koncert prostě proto, že mluvená složka je v něm dost významná.

To vzniklo intuitivně. Pár koncertů kolegů jsem viděla, stačilo mi to k tomu, abych si udělala představu. Jsou takové, kde muzikant neřekne ani slovo, a je to nádhera, a jsou jiné, kde naopak povídá moc a moc a je to taky nádhera. Čili nemyslím si, že je důležitý samotný poměr slova a hudby. Je to v něčem jiném. Asi i v tom mít nějaký dar, schopnost najít tu míru komunikace, která tobě i divákům vyhovuje. Tím neříkám, že ji vždycky mám.

Měla jsi k tomu nějaké herecké vedení?

To jsme měli na konzervatoři. Hodně moc mi dala jedna profesorka - paní Jana Rubášová, herečka z pardubického divadla. Ale tvar recitálu jsem si vymyslela sama. Od začátku mi bylo jasné, že nemůžu prostě jen hrát písničky za sebou. Měla jsem intenzivní potřebu něco říci. Jde o to ji nějak kultivovat. Naučíš se, zjistíš si, přijdeš na to, kdy je lepší mlčet, kdy rozdělit písničky delším slovem.

Máš 150 koncertů ročně. Nebojíš se, že tahle republika je malá, a že si objezdíš všechny štace?

Já mám výhodu v tom, že hraji i v těch nejmenších vesničkách. Ten, kdo může hrát jen v městech nad deset tisíc, je opravdu brzy s výčtem hotov. Ale na mě přijdou i ve vesničkách a těch je dost. Takže se zatím nebojím. Je to způsobeno tím, jak jsou vlastně mé koncerty organizovány.

Je zvláštní, že člověk může zpívat o čemkoli a část publika to zajímá, části to je lhostejné. Jen když se objeví v textech křesťanství, najde se navíc skupina diváků, ve kterých to vzbuzuje až nenávist, nepřátelství. Máš své nepřátele?

Nevím, nikdo mi to na rovinu neřekne, že mu vadí křesťanské texty. Navíc si nemyslím, že bych byla nějaký agitátor a v novějších písních jsou tato témata většinou jen v náznacích a v podobenstvích. Spíš mám pocit, že občas někomu z kolegů vadí že existuji vůbec, bez ohledu na to, o čem zrovna zpívám.

Jednou mi po koncertu poslal jeden divák mail. Byl to specifický koncert - křest mé druhé desky v Brně. Tam jsem věděla, že přišlo mé publikum, a asi jsem mluvila o některých věcech víc a otevřeněji. Psal mi, že se na ten koncert dostal náhodou, že od začátku do konce seděl s otevřenou pusou a naprosto nechápal, kde se to octl. Že celou dobu přemýšlel, jestli to myslím vážně. Že jestli ano, tak hluboce smeká, ale on tomu nevěří.

(Václav: A tenhle "kritik" si pak objednal CD a zorganizoval recitál ve svém bydlišti, stejně tak jako mnozí další…)

Myslím, že to je jeden z tvých rysů - že se na recitálech otevřeš a řekneš lidem věci, které hvězda neříká. Vlastně se přiznáváš k tomu, že nejdeš s hlavním proudem. Předpokládám, že to způsobuje, že se ti svěřují i oni se svými příběhy. Dostáváš dopisy a odpovídáš?

Dostávám spoustu nádherných dopisů a taky všelijaké obrázky a maskoty a dárečky a třeba i básně. Všechno si schovávám a mám toho už plnou krabici. Někdy odpovídám, někdy ne. Na mail odpovím krátkým mailem, na čtyřstránkový dopis většinou neodpovím, protože krátká odpověď by byla trošku urážkou toho, co do dopisu vložil on, a na dlouhou nemám čas.

Jak se vypořádáváš s obměnou repertoáru? Kolik písní píšeš?

Prakticky pořád stejně. Tak pět do roka. Většinou když píseň začnu psát, dodělám ji. Jde jen o to, že si prostě myslím, že o nějakém tématu nemám psát pořád dokola. Napsala jsem píseň pro toho, koho mám ráda, třeba že na něj čekám, až se vrátí. Napsat o tom další píseň, pokud to vnímám prakticky pořád stejně, by bylo vykrádat sebe samu v jiné tónině. To mě nebaví.

Pak mě chytne zase jiné téma. Třeba jak všichni chodí do hypermarketů a jsou zblblí televizní reklamou.

No jo, ale vy televizi nemáte, tak to nesledujete.

Přijdeš k někomu na návštěvu, oni to mají puštěné, ty jsi z těch reklam vyděšený, a jim už to ani nepřijde. A to je ten šok, po kterém třeba napíšu píseň.

Prý ses dala na rock?

To není, že bych se chtěla úplně otočit. Seznámila jsem se s klukama z Čech z různých míst - někde mezi Prahou a Libercem a řekli jsme si, že něco zkusíme. Kluci si vybrali i některé písně z mého prvního alba, protože se jim líbí a mají pocit, že jsou muzikantsky vhodné pro rockové úpravy. Některé si vybrali z druhého alba a některé tam budou nové. Asi pět jsem jich napsala už s představou, jak je bude hrát kapela. Na podzim bude šňůra koncertů s kapelou po velkých městech. Uvidíme, jak to dopadne.

Vydala jsi dvě desky, které se dobře prodávají. Už jsi dostala lano od nějaké firmy?

Velké firmy o mě nestojí. Malinké a malé firmičky se nabídly, největší z nich asi byla Rosa. Ale pro nás je nejvýhodnější vydat si to sami.

(Václav: My bychom se už nesetkali ani s velkým, ani s malým vydavatelem. To, co je schopen dělat ten malý, to jsme schopni dělat taky. A ten velký má nějaké šablony, jak nakládat s umělcem, a ty se od našeho systému natolik liší, že bychom se nedohodli.)

Já bych nesnesla, aby mi někdo řekl, že budu zpívat tohle a tohle, tohle rozhodně ne, budu mít takovéhle vlasy, budu vystupovat v černé podprsence, o tomhle mám mluvit, o tomhle ne, tady mi předělají text, a budu se tvářit, jako že chci, aby mě ošukali všichni chlapi v hledišti. A teď zpívej! A do dvou měsíců budeš hvězda. Tak to bych nechtěla.

Třeba bys tomu za ty dva měsíce přišla na chuť.

To je jen další důvod, abych to radši ani nezkoušela.

Václavovo know-how

Václav Jansta je inženýr ekonomie. Je to člověk nesmírně metodický a pečlivý. Pamatuji se, že v počátcích jeho manažérské práce pro Evu mne asi dvakrát či třikrát ročně požádal o několik drobných rad. Vždy měl pečlivě připravené poznámky a měl je k ruce i tentokrát, když jsem byl naopak já ten, kdo se ptá. Takže Václave, jaké to je know-how?

Začal jsem v květnu 1996. Šli jsme se spolužačkou Evy, Chorvatkou Vesnou, která to už nějak dělala. Říkám jí: Vesno, jak se to dělá? A ona mi řekla: To nějak začneš a nějak to děláš. A ono to tak opravdu je. Protože jsem o tom nic nevěděl, začal jsem podle svého. Možná tím, že jsem si vytvořil svou metodu, jsem zaplnil díru v trhu, která ostatním unikla, protože to třeba dělají všichni stejně, ale určitě jinak než já.

To, co mi vzniklo, je nějaké puzzle, skládačka, která by se zhroutila, kdyby z ní vypadlo cokoliv. A naopak si myslím, že i když začneš od kteréhokoliv dílku, vždycky najdeš ty sousední, které k němu patří.

Začal jsem u obvolávání festivalů a hned byl problém - sehnat na pořadatele kontakty. Myslel jsem si, že mi je každý rád dá. A myslel jsem si, že v květnu se domluvím o hraní v červnu. Dnes se tomu směju.

Tobě když někdo zavolá, tak mu je dáš?

No nerozdávám je šmahem, ale ani na nich nesedím. Když mám pocit, že je to slušný člověk, který mi s nimi neudělá ostudu, tak ano. Teď jsem dal Víťovi Kahlemu z MBT celou databázi - 2.200 adres.

(Eva: Teď sis teda dal. Až vyjde FC, tak se ti pohrnou prosby.)

Myslím, že teď už se to přes Muzikontakt (ať už tištěný nebo na internetu) shání líp. A v kalendáři akcí FC taky budou kontakty. Mě fascinuje ta myšlenka fanoušků organizujících koncerty. Jak to funguje?

To jsme začali dělat asi před rokem. Ze začátku jsem klasicky obvolával kulturní domy a s hrůzou zjistil, jací tam jsou leckdy nekulturní lidé. Nejde o to, že neznají Henychovou. Oni prostě znají těch pár jmen, co se točí pořád dokola v televizi. Jejich kultura končí u Caruso show a chodí do kulturáku do práce, nic víc. Tedy jistě ne ve všech kulturácích, ale je jich moc. Proto si myslím, že se kulturáky většinou zdiskreditovaly. Kde mnoho let sedí podobný úředník, lidi do nich jen tak nepřijou i kdyby tam nastoupil normální šikovný člověk. Všimni si třeba, že jsou místa, kde to funguje na sto procent. Vimperk a Veselí nad Moravou. Když hledám šňůru nějakého zajímavého hudebníka, tak je v Praze v Arše, někde v Brně, a pak vždycky: Vimperk a Veselí.

Postupně jsem zjistil, že i když některé ty špatné kulturáky ukecám, nic to neřeší. Oni strčí informaci o koncertu do svého měsíčního programu formátu A5 a tím to pro ně končí.

Pak přijde patnáct lidí ve stotisícovém městě a oni řeknou spokojeně: No, tady nikdy nikdo na nic nechodí…

A tak jsme vymysleli náš systém. Teď už Eva na konci večera přímo ohlásí, že kdo by chtěl zorganizovat její koncert, ať si přijde pro kontakt. Ale začalo to spontánně. Mezi těmi patnácti diváky prostě byl nějaký ten fanoušek, který přišel a řekl, že on by to zorganizoval líp. Za čtvrt roku se ten koncert opakoval v tomtéž městě na jiném místě a přišla stovka lidí.

Finančně to funguje jak?

Fanoušek do toho dá svou energii, vylepí plakáty, které mu zdarma pošlu a pomůže mi najít místní média, se kterými já se spojím. A třeba zajistí Evě doma ubytování. Víc po něm chtít nemůžu. A tak Eva hraje za vstupné. Většinou se ty čtyři tisíce vyberou. Když se vybere míň, taky se to dá zvládnout. Třeba se zase prodá dvacet nosičů a to jsou taky peníze pro nás. Další pravidla, aby to finančně fungovalo, jsou, že ty koncerty musí být blízko sebe, abychom to neprojezdili, a musí jich být dost. Máme to spočítáno na 150 ročně. Loni jich bylo 174. V menším se to dělat nedá.

Ty už sedíš doma a řídíš to ze své kanceláře. Co pro tebe vlastně ten koncert obnáší?

Soustředím se na propagaci. Jednak v rámci kraje, právě díky tomu, že vždycky je víc koncertů pohromadě, pak na místní média. Znám prakticky všechny média v republice až po místní zpravodaje. Ke každému koncertu koresponduji tak s šesti médii. Do místního zpravodaje pošlu článek s fotkou, okresním novinám nabídnu možnost rozhovoru na dálku, kontaktuji místní rozhlasy, kabelové televize, webové stránky obce… Stále kontroluji, jestli propagace probíhá, jak má. Mám takovou zkušenost, že menší média se tomu dokážou věnovat víc a taky kupodivu neplatí, že novinář z celostátního tisku píše řemeslně líp než ten místní.

(Václav mi ukazuje své papírové království. Ke každému koncertu papírky s tím, komu má volat nebo mailovat, kdy volal, kdy má zavolat znovu, každý telefon je zaznamenán na lístečku s konkrétními poznámkami: co bylo dohodnuto, co zbývá dohodnout do příště, co si má připravit do příštího telefonátu a na kdy se domluvili, že si zavolají.) Má metodicky tříděné poznámky podle krajů a měsíců a týdnů. Neumím to odhadnout, kolik je to papírků, ale v počítači snadno zjistíme, že loni odeslal na tři tisíce mailů (některé pochopitelně s mnoha adresáty zároveň) a téměř tři tisíce faxů (i ty některé hromadně).

Takže já to dělám vlastně opačně než ta vydavatelství. Ta vezmou hvězdu a milionek a ten vrazí do těch největších médií za reklamu. Prime time na Nově. Však ono to někudy k lidem dojde… Jestli o ní něco bude psáno tam dole, to je moc nezajímá. Já začínám stavět pyramidu odspodu. My objíždíme vesničky, kde se nikdy nic nedělo a teď najednou: v kostele bude koncert. A jdou se podívat prakticky všichni. A na tom koncertu je někdo z přespolní obce a ten si řekne o kontakt a za půl roku to udělá doma. Eva všude po koncertu rozdává tištěný přehled vystoupení v příštím období. Aby lidi mohli přijít zase nebo doporučit známým.

Když se vrátí ze šňůry, dá mi papírky s kontakty a já začnu obvolávat.

Radíte pořadatelům, kolik má stát vstupné?

Ano, chceme aby nebylo ani nízké ani vysoké, tedy konkrétně prosazujeme rozmezí 40 - 60 Kč. Pokud je vstupné dobrovolné a trvají na tom, pak musejí Evě dát pevnou částku, ne co se "dobrovolně" vybere. Nosiče prodáváme za 150 Kč kazetu, za 250 Kč CD bez ohledu na to, jak se hýbou ceny velkých vydavatelství.

Zmínil jsi se o koncertech v kostele. Kde všude hrajete?

To je zajímavé. Všude ti řeknou, že u nich je jen kulturák se sálem pro 300 lidí, nic jiného. Pro klubový pořad to není pravda. Kostely, čajovny, modlitebny, synagogy, zasedací sály místních úřadů, galerie, hospody, školy, knihovny, zámky, obřadní síně… prostě najdeš těch míst spoustu. Jen to tam nikdo nezkusil.

Co ještě děláš?

Dál pochopitelně sleduji FC nebo Rock&pop a kulturní rubriky novin, abych věděl, kde se pravidelně hraje a snažím se získat kontakty na taková místa.

Nosiče zasílám zájemcům poštou, pomalu bych na to potřeboval nějakou sílu. Už jsme jich prodali osm tisíc, většinu z toho na koncertech.

Na rozdíl od normálního manažera se nesnažím Evu do něčeho manipulovat, vytvářet jí image. Ona si rozhoduje, jak to bude, já jí k tomu dělám servis. Rozhodla třeba, že CD do hvězdičkování nechce, tak tam nebylo, i když já bych byl pro.

Prozraď pár manažérských objevů.

Například když ti někdo, komus nabídl program, řekne, že ti zavolá, tak ti nezavolá. Musíš počkat slušnou dobu a zavolat sám a připomenout se. Jen málokdo ti řekne, že máš znova zavolat sám za půl roku. Ale pozor! Objevil jsem, že někteří z těch špičkových lidí, co rozhodují, našli způsob, kterému říkám: "Zbav se jich nadšeným souhlasem." Do telefonu jásají: "To je bezva, že voláte. Fajn, dobrý, uděláme to, brnkněte za týden! Teď nemám čas, ale moc se těším!" A za týden se to opakuje a za další zas, dokud sami nepřijdete na to, že to je k ničemu.

Ono to je logické. On ti neřekne ne, protože kdyby jednou byla z Evy velká hvězda, byl by tím, kdo ji odmítl. Takhle jste v tom prostě spolu jako dva, kteří to mají pořád rozjednané. Další objev?

Někdy trvá dlouho, než se dostaneš ke kompetentní osobě. Na začátku se spojíš s někým, kdo tvrdí, že to má na starost. Půl roku to k ničemu nevede a pak jednou chybí, zvedne to někdo jiný a ukáže se, že ten odpovědný je právě on a domluvíte se naráz.

Taky jsem zjistil, že čím větší osobnost, tím je slušnější. Poslal jsem třeba CD Marku Ebenovi a on mi sám zavolal, poděkoval za něj a řekl, že se mu líbí, i když pro Evu teď nic udělat nemůže. To spousta nýmandů ti neřekne ani díky.

Lidi z branže říkají, že jsi skvělý manažer. Neobracejí se na tebe další umělci, aby ses o ně staral?

Obracejí, ale já jsem opravdu plně vytížený Evou. Většinou úřaduji od osmi ráno do půlnoci. Některé bych přitom dělal docela rád - třeba Slávka Klecandra.

Zkusil jsem dělat ještě jeden program klasické hudby, renesanční duo loutna a zpěv, vzal jsem je ze známosti, šlo to dobře, ale nestíhal jsem to. Ono dělat to jen polovičatě by mě nebavilo.

Další důvod je finanční. Pokud neděláš nějakou hvězdu, kde se honorář počítá v desetitisících, není šance, aby se ti náklady vrátily jen z procent z honorářů, byť si třeba bereš i 30%, ale to už se člověk skoro stydí...

Máš zmapováno, kdo je Evino publikum?

Podle všech sociologických kriterií to asi jde napříč skupinami. Napříč věkem, vzděláním, vyznáním. Kupodivu i hudebními žánry. Zaznamenal jsem výroky typu: Já jinak poslouchám jenom techno, ale tohle se mi líbí. Nebo vážnou hudbu a Henychovou. Už proto mám pocit, že asi zařazovat Evu jako folkovou zpěvačku je už hodně nepřesné. A chápu, že chce na podzim zkusit šňůru s rockery a nebráním jí v tom. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat. Hudebně i organizačně. Mám v ní dvanáct koncertů.

A tak jsem popřál oběma hodně úspěchů, ještě chvíli poklábosil a odebral se se dvěma hodinami záznamů do civilizace.