Henychová: Hrála jsem už i ve vězení

V y s o k é M ý t o – Písničkářku Evu Henychovou, která minulý týden navštívila se svým recitálem Pardubický kraj, řadí mnozí kritici k folku. Sama se však k němu vůbec nehlásí. Hraje v prostorách, kam se jiný písničkář ani neodváží, a svými mnohdy křesťanskými texty irituje jak mnohé z nerudných ateistů majících pocit, že je toho až moc, tak i „pravověrné“ křesťany podezírající ji ze znevažování víry. Deset let uplynulo od chvíle, kdy kytaristka s jedinečným hlasem, mající svým projevem nejblíž k Dagmar Andrtové-Voňkové, vyhrála ve svých šestnácti letech tehdy nejuznávanější folkový festival, plzeňskou Portu. „Spousta lidí si myslí, že se něco změnilo. Sice jsem vyhrála Portu, ale nedělo se vůbec nic! Poznala jsem spoustu úžasných lidí, vrátila jsem se zase domů do Zlína se soškou Porty a tím to skončilo,“ vzpomíná s odstupem na pár portovních minut slávy Henychová, která po maturitě rok pracovala v mateřské školce a pak se přihlásila na Konzervatoř Jaroslava Ježka, pro jistotu na dva obory, kytaru i zpěv. Vzali ji na oba.

SVĚTSKÁ SLÁVA, POLNÍ TRÁVA

Portu jste vyhrála v šestnácti… V kolika letech jste začala hrát, a hlavně skládat?

Na kytaru jsem začala hrát v první třídě v hudebce. To je docela klasická cesta. A první písničky… Mám pocit, že první jsem napsala v jedenácti nebo dvanácti letech.

O čem byla?

Nevím, jestli byla nejstarší, ale je první, na kterou si vzpomínám. Jezdila jsem každý rok na rodinnou chalupu, trávila jsem tam prázdniny se svými sestřenicemi. Takže písnička je o tom, jak tam blbneme a tak.

Jaká je nejstarší píseň, kterou v současnosti na koncertech hrajete?

Ta pochází asi ze šestnáctého roku mého života.

Ale to už jste vyhrála Portu…

Tenkrát jsem měla nějaký svůj repertoár, ty písničky už dnes třeba neexistují, nebo jsou jen někde zapsané a nejsou nahrané ani na desce. Ten rok, kdy jsem ji vyhrála, jsem napsala dvě písničky, které hraji dodnes. Na mé první desce Svítání je skladba ještě starší, asi z patnáctého roku života. Ale za všemi písněmi, které jsou na obou mých deskách, si stojím. Samozřejmě jsem napsala také úplné příšernosti, v těch třinácti…

Vyhrála jste v poměrně mladém věku, kdy asi většina lidí moc ani neví, co chce. Nestoupla vám sláva do hlavy?

Kdepak! To nebyla žádná sláva, tak mi nemělo do hlavy co stoupnout. Zatím mi nepřišlo, že jsem slavná… Když se mě lidi ptají, jak bojuju se slávou, tak vždycky říkám: A kde ji vidíte? Je to velmi relativní pojem. Ne, že by to dokázal každý, ale to opravdu moc neznamená. Až budu mít všechny koncerty vyprodané a natočím desku, které se prodá sto tisíc, tak možná budu uvažovat o tom, že se něco děje. Ale zatím mi to nepřišlo.

Co vás vede k častému vystupování. V průměru hrajete téměř každý druhý den, v neděli jste hrála na dvou místech v rozmezí pěti hodin…

Jednak je hodně zájemců, jednak koncerty jsou nízkorozpočtová záležitost, přestože těch koncertů je hodně, tak jsou to koncerty někdy pro padesát, pro třicet, někdy pro sto lidí. Já se jimi chci uživit a nedělám žádnou jinou práci. Když chci pokrýt všechny náklady, tak nezbývá, než aby jich bylo tolik. To je velmi prozaický důvod. Další důvod je ten, že mě to baví a že zatím jsem nenarazila na dno, kdy už bych toho měla plné zuby. Aktivní hraní mě baví více než práce ve studiu.

Jde to uživit se hraním?

Jde to. Ale z žánru, který já dělám, není moc lidí, kteří se tím uživí. Jen ty špičky, které hrají dvacet či třicet let. A já, protože hraju takto často.

Z KOSTELA NA BORY

Hrajete nejen často, ale navíc ve zcela netradičních prostorách. Nejste první, kdo hraje po kostelech, ale vy jste hrála také ve věznici…

To mě hodně baví. Jsou to akce, kde člověk nedostane vůbec nic, hraje zadarmo. Ale mají neuvěřitelný náboj a atmosféru a myslím, že kdybych se těchto akcí zříkala, tak bych byla ochuzena. Jsou to lidi, které normálně nepotkáte. K věznici jsem se dostala víceméně náhodou, kdy za mnou přišel kamarád s nápadem zahrát v Plzni na Borech. A mělo to ohromný úspěch, že jsme byli překvapení všichni, jak to dopadlo. Vůbec jsme neměli pocit: Rychle pryč! I vězni byli nadšeni. Pak se ozvaly další věznice, a tak je obrážím. Zatím jich nebylo tolik, hrála jsem ve třech, čtyři mám před sebou.

Bory ovšem „hostí“ třetí nápravnou skupinu těch nejtěžších vězňů…

Tam jsem opravdu hrála pro ty téměř nejhorší. Říkali mi: To jsou chlapi, co mají většinou na svědomí vraždy, znásilnění… Měli to tak na dvacet let. Myslela jsem si, že to budou jednak primitivové a že na mě budou pokřikovat sprosťárny nebo po mně házet věcmi, a jednak, že vůbec nepřijdou, protože koncert měl být pro ně dobrovolný. A oni tam seděli tiše a pozorně jak v nějakém intelektuálském klubu na Praze 1! Seděli a poslouchali. Přehodnotila jsem poté své názory. Člověk má zafixováno, že když je někdo vrah, tak to tedy musí být někdo hodně špatný. To není pravda, tam by mohl být každý z nás. Byl tam jeden hodný a milý šedesátiletý pán, spíš dědeček, který zabil svou ženu a jejího milence. Nechci to omlouvat, nebo říkat: Stane se… Spousta lidí by to řešilo tím, že by se šli ožrat do hospody nebo rozvodem. Někteří mají v sobě ohromný náboj, o něco jim jde a za jistých okolností jsou schopni to takhle vyřešit. Nejsou ale prázdní. Hodně těch lidí jen nepoznalo normální rodinu, pochází z rozvrácených rodin nebo z dětských domovů. Někteří Romové mezi nimi jsou negramotní. Prostě nedostali žádnou šanci v životě. To je pak těžké je soudit.

Kolik vězňů přišlo na váš koncert?

Na Borech asi šedesát.

Přemýšlela jste o spravedlnosti života?

To je hodně nespravedlivé. My se koukáme na televizi, ve které řeší nesmyslné problémy. Jsou věci milionkrát horší.

ŠANSON, NEBO FOLK?

Lidé píšící o hudbě označují vaše písně jako folkový šanson…

To pojmenování se mi docela líbí, protože aspoň trošku vybočuje z škatulky folk. Zase to zavádí, že to bude jako Hegerová. To není jako Hegerová. Lidé mají tendenci škatulkovat, pojmenovávat. Tím, že jsem se dostala do škatulky folk, tak jsem přišla o pár posluchačů, které ten „folk“ odradil. Stává se mi, že na koncert přijdou lidi úplně náhodou. A pak říkají: Mě sem přitáhl kamarád, že nechce jít sám, v životě bych na to nešel, protože to je folk, já ho nesnáším, ale tohle se mi vážně líbilo. Mám kamaráda, který mě loni pozval na metalový festival jako svého hosta. Říkal, že poslouchá pouze metal a Henychovou.

Jak vás přijali?

Úžasně. Mám jenom dobré zkušenosti s tím, když přijdu někam, kam vůbec nepatřím. Snad proto, že to je tak moc mimo. Kdybych byla rockerka nebo něco podobného, tak na tom metalovém festivalu to bude vypadat jako malá změna žánru s možností mě vypískat, když se jim to nebude líbit. Když tam přijdu jen se svou kytarou, tak je to takový šok, že si to poslechnou. Nejsem však schopná oslovit konzumní publikum. Diváky televize Nova. Těm to zřejmě nemá šanci něco říct. Moje muzika je pro lidi, kteří něco hledají, kterým o něco jde. Každý, i ten, který zrovna bere drogy, něco hledá. Nejsou to suchaři, kteří si sednou do křesla, otevřou křupky a pustí Esmeraldu.

PROTESTUJI

V době revoluce vám bylo čtrnáct. Máte představu, jak vypadala hudební scéna předtím? Vnímáte rozdíl oproti současnosti?

Jenom tuším. Ale myslím, že dneska už je hudba úplně někde jinde. Folk v té době s sebou něco nesl. Vlastně nešlo o folk jako o škatuli. Muzikou se člověk někam zařadil, proti něčemu prostestoval. A nebyl to jenom folk. To se už dneska nedělá. A asi jsem jedna z mála, která to dělá. Já protestuju.

Ovlivnil vás třeba Dylan, Boezová?

No, asi bych to neměla říkat, ale Dylanovy nahrávky jsem slyšela poprvé loni. Stejně tak písničky mnohých jiných písničkářů. Já jsem skutečně až do svých třiadvaceti let neměla kazetový magnetofon, takže jsem vůbec hudbu neposlouchala. Lidi se mě ptají: Jak jste mohla psát písničky, svou hudbu? Možná právě proto. Hodně jsem v dětství díky mamince poslouchala moravský folklor. Hudbu v sobě mám a to, co dělám, bych označila jako nepoznamenané.

SUZANNE VEGA ZE ZLÍNA

Dáváte dohromady rockovou kapelu. Na co vás bigbít nalákal? Abyste dokázala nesmyslnost hudebních škatulek?

Asi ano. Seznámila jsem se s lidmi, kteří celý život hrají bigbít. Nic jiného. Jsou z různých kapel z okolí Mělníka. Sami říkali: Folk nesnášíme, ale to je dobré, co děláš, z toho by byl dobrý bigbít. Tak jsem se nechala ukecat, že to zkusíme. Nejsou „zkažení“ žádným folkem. Nechci, aby to bylo jako Nohavica. I když se mi jeho kapela líbí. Chci to jako radikální změnu. Jako když si holka vezme plavky a pak večerní róbu. Také nechci, aby to byl folkrock, když si folková kapela přizve bubeníka a elektrického kytaristu. Chci udělat bigbít od základu, jak má být. Možná o tom stejně budou kritici psát jako o folkrocku, ale ta prvotní představa je taková.

Vezmete také do ruky elektrickou kytaru?

Ne, to ne. Odložím svou španělku a budu hrát jen na jambo. Ale také jen v některých písních. Premiéru budeme mít v říjnu.

(NE)KŘESŤANSKÉ TEXTY

Promítá se to vše do vašich textů? Jakou roli vůbec hrají ve vašich písních?

Myslím, že to je tak půl na půl. Rozhodně nepíšu písně, ve které by text byl na druhém místě. Říkám, že text s sebou přináší melodii. Naopak ne. Sdělení přináší slova a slova melodii.

O čem byly první písničky?

O lásce, ale to zpívám pořád. Snaha pojmenovat svět kolem sebe a sebe uvnitř toho světa. Z dnešního pohledu můžou ty písničky vypadat směšně, ale podstata se asi moc nezměnila. Vždycky jsem měla pocit, že jsem na okraji, jako bych se na svět dívala z výšky. Lidi uvnitř světa jsou pořád zoufalí, nemají peníze, pořád spěchají, tamhle v televizi řekli to, v novinách ono.

Vaše texty jsou hodně upřímné, intimní a také křesťanské…

Proto mě také občas někdo zaškatulkuje jako křesťanskou písničkářku. Napsala jsem kdysi píseň o pejskovi, kterého přejelo auto a on tam leží a krvácí a nikdo si ho nevšímá. Přišlo mi to nelidské. Tak jsem si připadala jako všichni dospívající, že jsem jinde a ostatní nepochopili, o čem je ten život. Hrozně mě to bralo, bylo to ode mně velmi naivní, ale zase… Bere mě to dodnes. Zůstal mi ten pocit, že jsem jiná. Ale na druhou stranu bych bez toho asi nemohla psát písně. Texty jsou ze života. A můj život je samozřejmě o víře. Pro někoho je víra něco, za co se celý schová. Už bude zpívat jen o víře a běda, aby dal najevo něco jiného. To já tak nemám. Občas zpívám, že mě bůh opustil. A pak mám písně o tom, že ne, že je se mnou. Možná proto to berou i lidé, kteří nemají s vírou nic společného. Asi se stane, že nějakého ateistu na koncertě naštvu, že už mu to přijde až moc. Ale mám spoustů posluchačů, kteří vůbec nejsou věřící. Ale kdo je opravdu nevěřící. Potřebuju lidi dobré vůle, kteří nejsou fanatici, ať už ve víře, či ateismu.

Co na to říkají z té druhé strany, křesťanské?

No, také občas narážím. Ale i na tomhle poli mám možnost pracovat, trochu to tam provětrat. Evangelíci zorganizují koncert v kostele a už moc neřeší, jestli jsou písničky zbožné, nebo naopak moc sprosté, znevažující. Katolíci to řeší víc. Tvářím se, že jim do toho nic není, jestli věřím v boha, nebo ne. Prostě to z písní poznají, nebo nepoznají. Především bych chtěla lidem zpívat a shodnout se s nimi na základních principech. Rozhodně je nechci někam obracet, v žádném případě. To je každého soukromá věc.