Eva Henychová koncertovala na Žďársku

Žďár nad Sázavou: S posledním březnovým dnem ukončila i Eva Henychová etapu svého turné vedoucí přes Vysočinu.Tato zpěvačka a kytaristka je zároveň i skladatelkou, textařkou a interpretkou svých písní. Stále rostoucí počet diváků si získává nejen mistrnou hrou na kytaru, ale i sugestivním zpěvem. Vystudovala konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze – kytaru a zpěv. Každoročně absolvuje okolo 160 vystoupení. Při příležitosti návštěvy u nás ve Žďáře jsme jí položili několik otázek.

Kde jste se narodila a vyrůstala?

„Narodila jsem se ve Zlíně a žila jsem tam prvních osmnáct let.“

Kam jste se poté odstěhovala?

„Přestěhovala jsem se do Prahy, kde jsem začala studovat školu, po které jsem toužila – Konzervatoř Jaroslava Ježka – kytaru a zpěv. Pohybovala jsem se zde kolem sedmi osmi let a před rokem jsem se vrátila zpět na Moravu. Bydlím v jedné vesničce kousek od Zlína.“

Kdo Vás přivedl ke kytaře?

„Byla to maminka, která mě přivedla do hudební školy a rozhodla, že budu hrát na kytaru.“

Takže jste neměla žádný hudební nástroj vybraný?

„Asi mi to bylo jako dítěti jedno. Chtěla jsem hrát na piáno, ale na to jsme neměli peníze. No a kdosi řekl, že na housle nemám prstíčky, že by byly na kytaru lepší. Tak jsem se začala učit hrát.“

Kdy se ke kytaře přidal zpěv?

„Ten se vlastně ani nepřidal. Byl tu vždycky. Zpívala jsem už jako maličká s maminkou, která pochází z jižní Moravy. Zpívala jsem v různých souborech víc a víc a po gymnáziu jsem se přihlásila právě na konzervatoř.“

Nebylo to těžké? Domnívám se, že zrovna kombinace kytara a zpěv je hodně náročná.

„To bylo dobré. Hlavně v tom, že byla spousta předmětů společná pro oba obory, a taky jsem přišla z gymnázia, takže jsem se nemusela učit všeobecné předměty jako češtinu, matiku a mohla jsem se soustředit více na ty odborné.“

Jak jste se dostala k roli v seriálu „My holky z městečka“?

„Vybrali mě na konkurzu naprosto náhodou.“

Čí to byl nápad jít na konkurz?

„Můj. Přijeli k nám do hudební školy z Prahy, aby si vybrali nějaké děti. Měli samozřejmě určité požadavky. Věk dětí, znalost konkrétního hudebního nástroje a aby byly něčím zajímavé. Tyto požadavky jsem dostala od svého učitele, který měl za úkol rozdělit je všem dětem, spadajících do uvedených kritérií. Pak jsem přišla domů a řekla jsem : „Maminko, mám pro tebe překvapení.“ A ona: „A jaké?“ „Já budu hrát ve filmu.“ No a ona se mi snažila vysvětlit, že to je jen pozvánka na konkurz. A nakonec jsme na něj jeli do Brna a pak ještě na pár užších kol a nakonec mě opravdu vybrali. Od té doby se mi asi nic podobného nestalo, abych prohlásila něco s takovou jistotou.“

Jaké pocity zažívá dítě jako herec v tak náročné roli na koncentraci?

„Myslím, že nikdo z nás dětí nevnímal natáčení jako práci. Měli jsme okolo sebe známé herce, byli jsme omluvení na půl roku ze školy. Všem jsme tykali, všichni byli tety a strejdové. Byla tam taková pohodová atmosféra.“

Hrála jste ještě v nějakém jiném filmu?

„Vlastně ne. Jenom u nás ve Zlíně, když potřebovali v ateliérech třeba dítě do skupinky, abych něco řekla. Už si ani nepamatuji jména těch filmů. Ale žádná podobná příležitost už nepřišla.“

A kdyby jste příležitost dostala, šla byste do toho znovu?

„Samozřejmě by záleželo na scénáři. Ale kdyby to byl nějaký český film, asi ano. Myslím, že problém je v tom, že se pohybuji v trochu jiných kruzích a s herci nemám velkou příležitost přijít do styku.“

Trošku se vrátíme k hudbě. Kdo plánuje trasy Vašich koncertů?

„O všechno se stará můj manažer. Zařizuje koncerty, vymýšlí turné, zařizuje i propagaci.“

A závěrem otázka, která zajímá nás „Žďáráky“. Jak se Vám hrálo ve žďárské čajovně Sluníčko?

„Hezky. Čajovny jsou výhodné v tom, že jsou příjemné a útulné. Přišlo asi dvacet lidí, a bylo vlastně narváno. Krom toho na takovéto koncerty chodí jenom lidi, kteří mají opravdu zájem něco si poslechnout. A právě proto mají tyto koncerty úžasnou atmosféru.“

Děkuji za rozhovor