Chci ovlivňovat v pozitivním duchu

Ročně absolvujete sto padesát vystoupení, za posledních pět let jste jich zvládla šest set. Nestává se vám, pro účinkující tolik přínosný, kontakt s publikem už jen rutinou?

Zatím ne. Nemůžu to sice do budoucnosti vyloučit, ale dosud je každý koncert jiný. A i když já při nich své písničky opakuj, diváci se mění a vždy se daří vytvořit originální, neopakovatelnou atmosféru.

Vaše tvorba je laděná pozitivně. Snažíte se tak působit na své posluchače?

Řekl jste to přesně. Jde mi opravdu o to, ovlivnit posluchače pozitivním duchem. Mé vystupování není exhibicionismus, kdy bych chtěla jen ukázat, že umím zpívat, nebo snaha nějak je radikálně otočit, natlouct jim do hlavy, co je, podle mne, správné.

Vaše koncerty přitahují lidi bez rozdílu generací. V publiku sedí posluchači pubertálního, ale i důchodového věku. Čím to je?

Uvědomuji si to a přiznávám, že se tomu sama někdy divím. Je příjemné, když cítím stejné nadšení u mladého děvčete, jako u osmdesátiletého pána. Snad je to tím, že moje tvorba překračuje hranice věku, vzdělání a třeba i vyznání. Tito lidé však musí být otevření. Dnes spousta lidí uvažuje tržním způsobem a láska či jakékoliv mezismyslové záležitosti jako by se pro ně vytratily ze světa.

Váš citlivý a pozitivní přístup k lidem se projevil také při koncertě ve věznici na plzeňských Borech, o němž jste vyprávěla při svém středečním vystoupení v chodovském evangelickém kostele…

Byl to pro mne opravdu mimořádně silný zážitek. Můj kamarád, který je adventistickým kazatelem, zorganizoval koncert ve věznici. Ačkoliv byl dobrovolný, přišlo na něj šedesát odsouzenců a velmi brzy mezi náma padly veškeré bariéry. My, kteří na ně hledíme zvenku, se domníváme, jak nebezpeční lidé to jsou. Obáváme se jejich svobody při amnestii. I já jsem tím před koncertem trpěla. Oni zas očekávali, co zas já jim budu vnucovat. Nakonec jsme cítili vzájemnou spřízněnost, pocit, že jsme všichni skutečně na jedné lodi.