Chci oslovovat lidi, říká Eva Henychová

K a r l o v y V a r y – Písničkářka Eva Henychová, autorka hudby a textů celého svého repertoáru, vystoupí dnes v kapli svatého Ondřeje v rámci svého jarního koncertního turné po Čechách. Dnešním koncertem otevře interpretka druhou polovinu z řady čtyř folkových vystoupení věnovaných Karlovarskému kraji. Henychová právě připravuje nové album, na podzim plánuje řadu vystoupení s rockovým doprovodem. Koncertováním je nyní plně vytížená. „Koncertuji prakticky denně. Mám i pětadvacet koncertů za měsíc,“ říká písničkářka.

Vítězstvím na Portě v roce 1991 jste se ve svých šestnácti letech oficiálně zapsala do světa folkové hudby. Co následovalo?

Potom nebylo nic moc. Žádný velký start to nebyl. Vítězství na Portě je spíš symbolická záležitost. Člověk se dostane trošku do toho světa a může dostat šanci. Je otázka, co se bude dít potom. Já jsem přijela domů, přivezla jsem si sošku Porty a nedělo se de facto nic. Po maturitě jsem se přihlásila na konzervatoř a začala jsem se hudbě znovu věnovat. Musela jsem vlastně začínat úplně od začátku.

K písním si sama skládáte jak texty, tak i hudbu. Výsledkem by tedy měla být vaše absolutní výpověď. Co chcete svými texty publiku sdělit?

Určitě. Je to naprostá výpověď. Nejsou to písničky o počasí nebo že bych opisovala již existující příběh. Jsou to všechno moje osobní výpovědi , které s sebou něco nesou. Myslím si, že úplně nejvíc v mých textech lidi čtou to, že někdo žije vlastně stejný nebo podobný příběh jako oni sami. To jim dělá dobře. Písničky oslovují lidi proto, že to je něco, v čem se můžete najít i vy, může se v nich najít každý z lidí, kteří tady chodí po ulici, protože věci, jako láska, bolest, nenávist a strach se týkají úplně každého z nás. Chtěla bych mít možnost lidi oslovit, a to pozitivně. Nechtěla bych je uvést do nějakého depresivního stavu. Ale na druhou stranu je nutné se životu podívat zpříma do tváře a přiznat si i tyto věci.

Čím se necháváte při psaní textů inspirovat?

Já mám tendenci vyhledávat ticho. Inspiruje mě příroda a lidi. Když se člověk dívá na lidi okolo sebe, tak zjistí, jaké okolo něj žijí lidé nádherné hluboké příběhy – jenom do nich proniknout.

Je pro vás folk nejschůdnější žánr k vyjadřování?

To se takhle nedá říct. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že budu dělat folkovou muziku. Prostě jsem si začala písně doprovázet na kytaru. No a automaticky to je věc, která se řadí do folku. Když se rozhodnu, že stejné písně obleču do hávu kapely v rockovém obsazení, na čemž právě teď pracuju, bude se tomu říkat rocková hudba. Mám pocit, že pojmenování žánrů existuje proto, aby třeba hudební kritik mohl napsat na čem byl a co se mu tam líbilo. Já si myslím, že hudba se dělí pouze na dobrou a špatnou. Takže já se snažím psát hudbu. Jestli je dobrá nebo špatná, to už posoudí spíš lidi. Nepřemýšlím o tom, jestli to je folk nebo cokoli jiného.

Loni vám vyšlo v pořadí již druhé album s názvem Za stěnou z papíru. Co se za tou stěnou z papíru skrývá?

Za stěnou z papíru jsem vlastně já. Anebo se to dá otočit, nebo je tam ten svět okolo. Prostě na jedné straně sedím já a na druhé straně je svět. Mezi námi je taková papírová stěna, přes kterou je všechno slyšet a ten svět si může myslet, že já o něm nevím. Papírová stěna je obraz mé duše.