Eva Henychová: Láska je jako duha, je jenom jedna, ale má spoustu barev

Eva Henychová je mladá sympatická zpěvačka. Po absolvovaní zlínského gymnázia studovala kytaru a zpěv na hudební konzervatoři v Praze. Hrála v seriálu My, holky z městečka. Dnes se věnuje své hudební kariéře. Má za sebou několik ocenění; vyhrála Portu (1991) a Zahrádku písničkářů (1996). Vydala dvě alba – Svítání (1996) a Za stěnou z papíru (2000). V současnosti žije se svým mužem v Pozlovicích a koncertuje po celé republice.

Evo, ty jsi svoji kariéru začínala jako dětská hvězda. V čem všem jsi hrála a jak jsi se k tomu dostala?

No, byl to televizní seriál Holky z městečka a dostala jsem se k tomu jednoduše tak, že jsem přišla na konkurz a vybrali si mě.

Bavilo tě to? Myslím bavilo tě to natolik, že by jsi ses tomu věnovala i teď?

Bavilo. Moc mě to bavilo, ale muzika byla silnější a táhla mě víc.

Kdy jsi s muzikou začala?

Hned od malička. Nejdřív jsem zpívala, později jsem začala hrát, pak přišlo divadlo… ale ta muzika mě prostě bavila nejvíc. Všechno mě určitým způsobem obohatilo. Například divadlo se mi velice hodí při koncertování, kde je velice důležitý kontakt s publikem. Právě v divadle jsem si vycvičila cit pro práci s publikem.

Dnes už pro tebe není hudba jenom koníček, ale na muzice si postavila vlastní existenci a živíš se sólovým vystupováním. Jak často koncertuješ?

Hodně často. Hlavně na podzim a na jaře, to vystupuji skoro každý den. Zdánlivě se může zdát, že mě zná málo lidí. Ale moje publikum narůstá a často jsem překvapená, kolik přijde lidí, ale je to jak kdy. Řekla bych, že mě nezná moc „průměrných“ lidí, kterým ke kulturnímu vyžití stačí laciná komerční kultura z televize, ale zná mě poměrně dost lidí, kteří mají zájem o něco víc a nemusí to být jen hudba.

Myslím, že hodně lidí přilákáš i svou otevřeností a kamarádským přístupem.

Atmosféra na koncertě není moje exhibice. Měl by to být rozhovor mezi mnou a publikem. Každý, kdo přijde na koncert, něco chce. Jsou lidi, které rozpláču, jiní se rozzáří, ale věřím tomu, že něco se během koncertu v člověku děje. Věřím, že muzika je boží jazyk a každý člověk má právo to slyšet a samostatně se rozhodnout. Každý musí mít pocit svobody. Jako já, když zpívám.

A co tobě osobně přináší zpěv?

Radost, naplnění. Rozhodně to není to nejdůležitější.

Co je tedy nejdůležitější?

Určitě to není muzika, ani třeba manželství, ani děti. Pro mě je nejdůležitější čisté svědomí. Třeba abych se za sebe na konci života nemusela stydět.

A co ty a víra? Spousta tvých písní nese duchovní podtext.

To ano, ale víra není centrum muziky. Je to centrum mého života. Moje publikum, to nejsou jenom věřící. To nemůžu říct. Prostě zpívám lidem, a jestli ten, komu zpívám, je nebo není věřící, co na tom záleží. Snažím se skládat univerzální písničky takové ze kterých si každý může něco odnést. Moc věřím rozumu. Je to taková má životní zkušenost, že rozumem lze pochopit a vysvětlit všechno vyjma existence Boha. To už je aktem víry a je na každém člověku, jak se rozhodne.

Takže rozum je to, z čeho vycházíš?

Všechno vychází z toho, že fandím lidské individualitě. Nejvíc ale fandím tomu, kdo má svůj vlastní názor, a to na cokoliv – třeba i Boha nebo církev. Proto říkám, že hraju pro všechny lidi dobré vůle. Chci, aby v nich moje hudba podpořila osobnost.

To se mi nezdá právě nejjednodušší. Kde k tomu všemu hledáš inspiraci?

Já jsem ten typ, který vede bohatý vnitřní život, a taky vnímám věci, které se dějí kolem, a dokážu to hodně procítit. Takže všechno vychází ze mě. Inspirace se ve mně rodí.

A kam tím vším míříš a směřuješ?

To neřeším. Nemám plány. Ráda bych směřovala tam, kam mám. Budu dělat, co je v mých silách. Přijdou příležitosti, kterých se chopím. Věřím, že mě vede Bůh.