Každá láska má jinou barvu, říká písničkářka Eva Henychová
Datum: 22.02.2001Zdroj článku: Olomoucký týden, 22.2.2001
Autor: Zita Chalupová
Jak se shoduje většina hudebních kritiků, písničkářka Eva Henychová se stává zajímavou a originální osobností české písničkářské scény. Rodačka ze Zlína, která zpívala již jako malá holčička, v šesti letech začala hrát na kytaru a záhy nato skládala své první písně, vystudovala na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka, zaměřené na neklasické žánry, kytaru (u Milana Tesaře) a zpěv. Poprvé se veřejnosti představila v televizním seriálu My holky z městečka. Hudba jí však učarovala více než herectví. Jako šestnáctiletá (v roce 1991) vyhrála plzeňskou Portu a již tři roky se skládání a interpretaci svých písní věnuje naplno. Právě nyní pořádá šňůru koncertů po Olomouckém kraji. Vystoupila již v Bludově, Paršovicích, Chropyni, Prostějově, dnes v 18 hodin na ni čekají posluchači v olomoucké Čajovně U bílého slona a zítra v 18.30 hodin na faře v Ptení. Jak vnímá sama sebe a svou hudbu, kde bere inspiraci pro své písně a odkud a kam vlastně směřuje, na to jsme se zeptali přímo Evy Henychové.
Váš projev na druhé desce Za stěnou z papíru působí velmi křehkým, dívčím dojmem. Máte pocit, že jste na cestě od prvního CD Svítání k tomu druhému prošla nějakou výrazovou změnou?
Myslím, že dívčí projev jsem měla na první desce. Na druhé už jde spíše o ženské výpovědi. Pro své písně, které bych nazvala folkovými šansony, si sama píšu texty i hudbu. Nejsou to samozřejmě písničky k táboráku, i když projev je v podstatě folkový.
Máte nějaký vzor, ke kterému byste se chtěla přiblížit, nebo cíl, ke kterému chcete dojít?
To zatím neřeším. Prostě přirozenou cestou dělám to, co ze mě tryská. Nemůžu říct, že bych byla někým ovlivněna nebo inspirována. Psala jsem písničky už v dětství. Od té doby uplynulo mnoho let, měním se já i moje názory, a moje písně se mění se mnou. Vzory nemám. Všechno chci dělat po svém a hlavně úplně jinak než ostatní.
Jakou hudbu máte ráda?
Vážnou hudbu moc neposlouchám, i když miluji skladby Milana Tesaře nebo Heitora Villy-Lobose, mám taky ráda to, co dělá Španěl Paco de Lucía. Moc mi neříká ani populární hudba, vyloženě nesnáším český bezpohlavní pop. Nejbližší mi jsou světová šedesátá léta. Prostě mám ráda dobrou hudbu, kterou nerozděluji na žánry. Ty dobrá má podle mne schopnost hranice žánrů překračovat.
Co vás při psaní písní inspiruje?
Nenechávám se inspirovat třeba televizními seriály nebo politikou. Ani se nesnažím o nějaké srandy. Moje texty jsou osobní výpovědi, jsou o tom, jak vidím sebe a okolní svět, o obyčejném životě obyčejných lidí, o jejich příbězích. Píšu samozřejmě i o lásce, ale to není nic výjimečného, láska bere lidi v každém věku. Já se však snažím zpívat i o jiných láskách - každá z nich má jinou barvu. A moje písničky mají i duchovní rozměr.
Na jaký nástroj hrajete?
Už dlouho mám španělku Antonio Sánchez. Je to dobrý nástroj.
Skládáte kromě písní i jinou hudbu?
Občas píšu vážnou hudbu pro kytaru. Například jsem vlastními kytarovými miniaturami doprovodila poezii jednoho australského básníka, kterou recitovali Gabriela Vránová a František Derfler. Tato deska vyšla nedávno.
Při interpretaci svých písní se sama doprovázíte na kytaru. Chystáte se zpívat i s nějakou kapelou?
Zatím vystupuji sama. Ovšem na podzim připravujeme projekt s rockovou kapelou, budeme hrát některé mé současné písně i nějaké nové.
A kde všude vás posluchači najdou?
Mívám asi pětadvacet koncertů za měsíc a zpívám prakticky ve všech prostorách. Bývají to komorní sály, kostely, fary, galerie, čajovny, studentské kluby. Momentálně jsem na šňůře po Olomouckém kraji.