Eva Henychová - Ukázat ohlas

Ženy za mikrofonem: Eva Henychová a profese písničkářky

Datum: 1998-07-30 00:00:00
Zdroj článku: Folk & Country 7-8/98
Autor: Irena Přibylová

Když jsem před půl rokem vymýšlela rubriku Ženy za mikrofonem, bylo to trochu dobrodružství. Seženu vůbec na domácí akustické scéně dostatek mladých a neokoukaných osobností? Dělat rozhovory se známými, moudrými, ostřílenými a uznávanými ženami je příjemné, jednou za čas však stojí za to slyšet nový hlas, čerstvé názory a teprve začínající příběh. S Pavlínou Jíšovou, která známá je a se kterou jsme seriál zahajovaly, jsem se bavila o jejím novém talentu – psaní písniček. S Janou Dolákovou jsme mluvily o bluegrassu a tom, jak cvičit zpěv, s Míšou Samohýlovou o country hudbě a zahraničním angažmá, s Alicí Holubovou o lidové písni, s Petrou Šanclovou o hře na nástroje. Evy Henychové jsem se vyptávala na konzervatoř a písničkářské zkušenosti.

Eva Henychová bydlí v Praze, ale narodila se ve Zlíně. Chodila do LŠU na kytaru a zpívala v lidovém souboru, v jedenácti si zahrála v televizním seriálu My holky z městečka. Na gymnáziu se přihlásila se svými písničkami na Portu a hned napoprvé, v roce 1991 a ve svých šestnácti letech, získala v celostátním finále interpretační cenu. Bez zvýšeného zájmu médií dokončila školu a přihlásila se na Konzervatoř Jaroslava Ježka. Studuje dva obory – kytaru a zpěv, a po prázdninách ji čeká závěrečný ročník. Jako aktivní folková písničkářka na sebe upozorňuje už třetí sezónu. V létě ji potkáte téměř na všech větších festivalech. Na internetu jsou o ní informace pod http://www.music.cz/kapely/eva/.


Co si chystáte na svůj absolventský koncert?


Začínám pracovat na staré muzice. Existují renesanční skladby pro zpěv a loutnu, přepracované pro kytaru. Ty bych chtěla zkusit jako doplněk obvyklého repertoáru absolventských koncertů.


Půjdete po škole na volnou nohu, nebo učit? Vím, že mladí muzikanti si učení moc nepovažují.


Pro čerstvé absolventy je učení spíš nepopulární, i když si myslím, že to nemusí být špatné. Ale každý mladý muzikant asi potřebuje hrát před lidmi, být v kapele, tvořit. Pak je šťastný a naplněný a má pocit, že to, co dělá, má smysl, že se uplatňuje. Jde o to, jestli vydrží, bude dobrý, jestli u toho zůstane a bude se tím živit. Někdo si aktivní provozování hudby ponechá jako koníčka, začne se živit vyučováním v hudebce a možná zjistí, že tam udělá daleko víc práce.


Jaký máte názor na současnou popularitu muzikálů? O nich se ve škole asi také učíte, že?


Konzervatoř Jaroslava Ježka se specializuje na neklasické žánry, takže se ve zpěvu neučí opera, ale šansony, spirituály nebo muzikál. K muzikálu jsme došli i v dějinách hudby. Myslím, že tak jak dnes móda muzikálů přišla, tak zase odejde. Teď to letí. Lidi píšou muzikály, protože se na nich dají vydělat peníze. Hudba by se měla dělat pro jiné věci. Skoro všechny moje kamarádky a spolužačky z pěveckého oddělení chtějí zpívat v muzikálu. Mně se ale nelíbí to zákulisní prostředí spojené s velkým byznysem. Nechci se účastnit něčeho, s čím vnitřně nesouhlasím. Jsem individualistka a nelíbí se mi, když se mnou někdo pracuje jako s kusem materiálu. Já asi zůstanu na volné noze jako písničkářka.


Jak často hrajete?


V létě vystupuju hodně na festivalech, samostatné recitály mívám ve větších městech, kde se podaří naplnit kluby. Je to dost hraní, i desetkrát do měsíce, plus škola. Někdy toho mám až nad hlavu.


Na vlastní recitál potřebujete mít v zásobě asi třicet písniček. Hrajete svoje věci, nebo něco přebíráte?


Mám asi pětadvacet písniček, za které se nestydím. Zatím mám pořád co psát a nemám potřebu brát odjinud. Moje písničkaření vzniklo už v dětství. Starosti jsem si vyzpívávala. Třeba mi ve dvanácti umřelo morče a já jsem napsala strašně morbidní písničku. Postupně, jak jsem zrála já, zrály i moje písničky.


Kdo vám pomohl vydat kazetu Svítání? V roce 1991, když jste získala Portu, byl ve všem takový zmatek, že vám asi natočení alba nikdo nenabídl.


Porta byla pro mne v šestnácti ohromný zážitek. I když jsem předtím zpívala v souboru, sama jsem na pódiu nebyla nikdy. A v amfiteátru v Lochotíně byly přede mnou tisíce lidí. V zákulisí jsem ještě potkala Karla Kryla. Chodila jsem tam se svou kytarkou, rozezpívávala jsem se a klepala se. Vydání nosiče mi opravdu nikdo nenabídl. Ale v roce 1995 jsem už měla stálý okruh svých rodinných posluchačů – tedy rodinu a kamarády ze školy. Pořád mi někdo říkal: Nahraj nám něco v koupelně a přetoč. Udělala jsem to asi dvakrát, třikrát, a už mě to nebavilo. A oni říkali: Hele, my se na tebe složíme. Protože vydat kazetu znamenalo mít peníze a já jsem tolik peněz neměla. Tak se na mě kamarádi složili, a když se dalo dohromady dvacet tisíc, sehnali jsme levné studio, ADV v Praze, a kazetu jsem mohla vydat vlastním nákladem. Je na ní sedmnáct písniček, které vznikaly od mých šestnácti do jednadvaceti let. Vydala jsem tři sta kusů, pak znovu a znovu a dnes už je prodaných dva tisíce kusů a budou se dodělávat další. A to prodávám jenom na svých koncertech.


Chystáte druhou?


Mám asi deset nových písniček, za které se můžu postavit. Na kazetu jich potřebuju asi patnáct. Nemám kapelu, hraju jen s kytarou a moje písničky mají plíhalovské časy – jsou krátké. O vydání začnu uvažovat asi za půl roku. Zase vlastním nákladem. Je to nejlepší. Všechno si můžu ohlídat sama. Na obálce nejsou žádná loga sponzorů, jen černobílý obrázek oxeroxovaný na barevný papír, texty písniček a jména spolupracovníků. Kazeta vyjde strašně levně a můžu ji prodávat za stovku. Pokud bych dělala tímhle stylem cédéčko, bude za 150. Ne za 400 – to bych se styděla prodávat. Nechci se v těchto věcech podřizovat světu. Chci jít svou cestou.


O čem jsou vaše nové písničky?


Někomu mohou připadat netypické a příliš světské. Jsou o lásce a problémech tohoto světa. Většina mých písní vypravuje o mém vývoji a o mně. Od začátků zpívám o tom, jak jsem něco hledala, měla v životě problémy, uvěřila v Boha, pochopila důležité věci. V dalším období jsem prožívala pocit, že to s Bohem nemám přehánět … prostě normální vývoj. Teď se zklidňuju a v nových písničkách to vypadá, jako bych už o Bohu nepsala takřka vůbec – a přitom jsou jen o něm. Jdu do větší hloubky. Bůh je součást mého života, srdce a myšlení. Takže píšu z tohoto pohledu. Ale bere mě svět a lidi, jsem normální ženská, zamilovávám se, toužím po někom… o tom jsou ty písničky.


Jak na vaše písničky reagují lidé, kteří nejsou z křesťanských kruhů?


Myslím, že skoro každý člověk dnes v něco věří. Takže si myslím, že když o tom člověk nenásilně mluví a zpívá, musí to přijmout všichni. Ještě se mi nestalo, že by mě odmítl někdo proto, že zpívám o Bohu. Moje písničky nejsou prvoplánové. To není můj styl. Víru je třeba dávat do písniček jako šafránu – je to vzácné a krásné koření. Nechci ostatní lidi prudit, spíš je obohatit. Poslouchají mě křesťané a nevěřící dohromady a snad ani neví, jak moc jsem věřící a kam patřím. Snažím se, aby moje písničky byly kvalitní. Aby lidi ocenili taky hudbu, kytaru nebo zpěv. Bylo by špatné, kdybych stavěla repertoár jen na tom, že mám v písničkách Boha.


Jak se vám líbí pouliční evangelizátoři?


Nejsem zrovna jejich zastánce. Křesťané by v těchto vystoupeních měli posunout laťku kvality výš. Já vím, oni si říkají: My se máme rádi, sešli jsme se tady, jsme kamarádi a zazpíváme si o Bohu – že to je trochu falešně a málo kvalitní, to nám Pánbůh odpustí. Myslím si, že to není správné. Ani v téhle hudbě. I muziku tohohle typu lze dělat na úrovni a pro všechny lidi.


Posloucháte nějaké naše křesťanské písničkáře? Třeba Svaťu Karáska?


Já je vlastně neznám, je to úplně jiná generace. K Bohu jsem se dostala až později, ve svých devatenácti letech. Jsem konvertita a věřím zhruba posledních pět let. Křesťanskou hudbu jsem vlastně nikdy neposlouchala. Kapely, co zpívají chvály na Boha, se mi moc nelíbí. Chci to dělat jinak. Radši si poslechnu Jarka Nohavicu, ten mě inspiruje líp. V křesťanství je nejdůležitější poselství o lásce. Lidé, co mají dobré srdce, nejsou jen mezi křesťany. Moje publikum je smíchané, křesťani i nevěřící. Mají společné to, že jsou upřímní a příjemní lidé, kteří celý život hledají. Právě pro ně chci zpívat.


Děkuji za rozhovor