Eva Henychová - Ukázat ohlas

Slovo má…

Datum: 1996-12-31 00:00:00
Zdroj článku: Květy 42/96
Autor: Květa Procházková

Nedávno jsi v Malostranské besedě křtila svou první kazetu a každého, kdo přišel, jsi bouřlivě objímala. Mít ve dvaadvaceti tolik přátel, že zaplní velký sál, to mohu jen upřímně závidět. Jak to děláš?: Každý z těch lidiček, co přišli, mi připomněl kousíček mého života, v němž tak či onak účinkoval.
Za všechno tedy může život – a pak kytara. Kdys ji vzala poprvé do ruky?: Dětský nástroj jsem dostala málem se slabikářem. Učitelky v mateřské školce si totiž všimly, že mám hudební sluch.
Prstíčky bolely? Kdy přišla první krize?: Hrála jsem na nylonové struny, a ty jsou měkkoučké. Samozřejmě jsem měla období, kdy se maminka ptala:“Už jsi dneska cvičila?“ A já odpovídala:“Ještě ne…“ Jak jsem ale uměla zahrát první dva akordy a pak stupnici, chytlo mě to…
… a záhy přišly úspěchy. Který byl první?: V jedenácti jsem vyhrála konkurs na zrzavou holku s kytarou a v televizním seriálu jsem zlobila „tatínka“ Petra Kostku. Pak jsem začala zpívat lidovky jako sólistka valašského souboru Kašava a dělala ve Zlíně amatérské divadlo. To už jsem měla tři-čtyři vlastní písničky, jak jinak než o lásce. Kamarádka mě tehdy přihlásila na Portu a já jsem jako „nová nadějná tvář“ vyhrála.
Proč jsi vlastně začala komponovat?: Potřebovala jsem vyjádřit své pocity. Když je člověku smutno, jde někdo do lesa, jiný do hospody… Já si brnkala dokolečka akord a moll a pak třeba C dur, a jak jsem si do toho říkala, že mě nemá nikdo rád, začalo se mi to rýmovat.
Opravdu tě nikdo neměl rád?: Zdálo se mi to. Naši se rozváděli…
Vraťme se k Portě. Zablýskla ses, ale pak jsi na několik let zmizela.: Jak jsem jezdila po různých festivalech a hrála, třeba se skupinou Nerez, poznala jsem Jirku a zamilovala se. Chtěla jsem s ním mít děti a zpívání nechat. Utekla jsem za ním do Prahy. Ještě že jsem odmaturovala!
Děti kolem tebe nevidím – jen tu kytaru.: Jirka si našel jinou a já neměla kam jít. Ujali se mě hodní lidé a v jejich domečku jsem přespávala. Začala jsem pracovat jako vychovatelka „slepejšů“, tak jsme říkali slepým dětem.
Proto byli mezi tvými hosty i postižení! Přišly ale i dvě řádové sestry. Jak ty zapadají do tvého života?: V domečku bylo těsno, nemohla jsem tam cvičit na kytaru, a přitom mě přijali na konzervatoř. Naštěstí jsem se dozvěděla, že se dá bydlet u voršilek. V klášteře jsem našla duchovní rozměr života. Měla jsem pocit, že tady je moje místo…
Leč místo slibu věrnosti nakonec křtíš kazetu. Zřejmě za to může kytara.: Asi ano. Byl by hřích toho nechat. Až mi Pán Bůh sebere ruce a hlas, bude to jasné.